ROZHOVOR: Server SinMed.cz měl možnost dlouze hovořit s Jiřím P., dvaačtyřicetiletým podnikatelem, který opakovaně na dobu 6-8 týdnů skončil v soukromých odvykacích centrech, kde se léčil ze své závislosti.
_2.jpeg)
foto: SinMed.cz/Alkohol, ilustrační foto
Pan Jiří je inženýr ekonomie a majitel tří firem. Pravé jméno na jeho žádost uvádět nebudeme. Zajímali jsme se však o několik aspektů, které ho k silné závislosti přivedly.
„Peníze. Měl jsem a mám všechno. Chyběl mi vnitřní motor, jak bojovat s dennodenními problémy. Nebavil mě vztah, nebavila mě rodina, nebavili mě kamarádi. Postupně jsem se začal izolovat a končil s lahví,“ říká tento muž.
V prosinci se vrátil z léčebny. Tentokrát už ví, že chce být definitivně čistý. „Zlom nastal, když jsem skončil na jedné středočeské záchytce. Byl jsem agresivní, měl jsem problém se svěrači. Ztratil jsem důstojnost,“ pokračuje.
Stydím se
Proces pití alkoholu byl však v jeho případě velice pozvolný. „Musel jsem se s terapeutem vrátit na začátek, protože vám to často vůbec nedojde. Nedojde vám, jak je to postupné a ničivé. V práci jsme nejprve pili během oslav, jenže těch nebylo tolik. Takže jsme si začali dávat po obědě pivo. A potom ještě před obědem něco na povzbuzení. Nakonec jsem zjišťoval, že jsem vypil sedmičku vína během odpoledne. Sednul do auta a odjel. Stydím se za to strašně. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale mám to pořád před očima,“ říká pan Jiří.
Asi jako každého, tak i nás zajímalo množství vypitého alkoholu. Takto to prý shrnout nejde. „Pil jsem prakticky pořád. Víno, něco tvrdšího pro povzbuzení. Pil jsem dopoledne, odpoledne, večer. Potom jsem začal mít střevní problémy, kombinace zácpy a průjmu. Měl jsem vůbec problém něco sníst. Tehdy jsem šel zase na další jízdu a skončil v Mladé Boleslavi na záchytce, jak jsem před chvílí říkal. Jenom tamní tvrdá ruka mě donutila uvědomit si, kam jsem dospěl. Že nejsem žádný haur, borec, ale lidská troska vážící 68 kilogramů při výšce 189 centimetrů,“ vypráví serveru SinMed.cz Jiří.
Relaps
Po zkušenosti se záchytkou se s pomocí manželky rozhodl vyhledat první pomoc. „Měl jsem známého, který byl v Bohnicích. Tam jsem nechtěl, poněvadž jsem se bál tamního režimu. Šel jsem ihned do soukromého zařízení na dobu osmi týdnů. Bylo to peklo. To si normální člověk neumí představit, co odvykačka znamená. Kdykoli na to pomyslím, je mi zle,“ vzpomíná dále náš respondent.
První léčba ovšem nepomohla, nastal relaps, recidiva. A znovu odvykací kúra, znovu boj s vnitřními démony.
„Teď jsme na konci příběhu, ale ještě bych měl určitě říct lidem, jaké je to během pití v práci, to si myslím, že málokdo ví,“ slibuje závěrem první části rozhovoru pan Jiří.
Jeho pokračování přineseme v následujících dnech.