RECENZE: Když jsem poprvé zahlédl titul Jenom chci bejt: Rozhovory s lidmi na hraně života, říkal jsem si, že je krásně barevná. Sytě růžová obálka v kombinaci se zelenou na mě působila uklidňujícím dojmem.
foto: SinMed.cz/Kniha Jenom chci bejt
Na barvy jsem totiž ras. Jako filatelista miluju všechna ta dávná označení rumělková, ultramarínová, purpurová, cihlově červená, karmínová, modrofialová... Ne, nemluvím do větru. Chci jen navodit atmosféru, s jakou bude vhodné ke knize přistoupit.
Autorka Lea Surovcová totiž nabízí příběhy lidí, které jsou pro čtenáře extrémně náročné. Knihu jsem nakonec četl pět dnů, jelikož to nešlo zvládat naráz. Nejtěžší je nesžívat se s jednotlivými osudy a držet si alespoň částečný odstup. Ať už jde o hudebníka Ondřeje Hášu, Zorku Šťastnou, majora Lubomíra Šerla, Danielu Dubovcovou nebo Adama Chomu, bývalého profesionálního florbalistu.
Knížka nabízí smutek, jistě, nabízí slzy a strach, představuje beznaděj a pro nás, zdravé, těžko srozumitelnou bolest. Jenomže číst ji daným prizmatem není správné. Nejen mezi řádky, ale i v přímých citacích čtenář najde naději, víru, štěstí, lásku, pomoc, pochopení. To považuji za její největší přínos. Ano, jakkoli pateticky daná teze může nyní znít.
V titulku jsem chtěl upozornit na Adama Chomu kvůli jeho věku (24 let). Adam ví, s jak těžkým soupeřem zápasí. „První operaci jsem prodělal v červnu 2023. Trvala tři hodiny a proběhla úspěšně. Odebrali mi z hlavy úplně celý nádor. Jediné, co jsem po ní cítil, že mě bolí svaly na krku. Asi měsíc jsem ještě rozhýbával hlavu, protože jsem se nemohl pohnout ani do strany. To se zlepšilo. Zjistili mi meduloblastom. Nějak jsem tušil. Ale říkal jsem si, že to bude v pohodě, prostě normální nádor. Jenže jsem nevěděl, že jsou rozdíly mezi zhoubným a nezhoubným. Lidé v okolí mi říkali, že zhoubný nádor na mozku a ten jiný druh. Takže jsem byl natěšený na další trénink. My jsme si řekli, že budu dál sportovat,“ odpovídá na otázku novinářky Surovcové.
„Zjistili jsme, že mám úplně stejný nádor, jaký má třeba pět dětí ročně na brněnské dětské onkologii. Když to na brněnské dětské onkologii mají třeba pětkrát ročně, tak jsem usoudil, že půjdu tam. Léčba probíhala šest týdnů, vždycky od devíti ráno v pondělí až pátek. Záleželo na ozáření. Trvalo to půl hodiny nebo 15 minut. Měl jsem 13 silnějších ozáření hlavy a páteře, to trvalo tři měsíce. Pak jenom 17 slabších,“ pokračuje. A hovoří dál. O přítelkyni, rodině, psychice, o novinářích a jejich článcích, o tom, co ho čeká. Zde už citovat nebudu, protože není dobré odhalovat všechna „tajemství“ naráz.
Choma je každopádně zářným příkladem toho, jak i v nejtěžších chvílích života člověk umí vnímat každodenní radosti. Jeho věta o šťastném životě je proto tím, co by si měl čtenář zapamatovat.
Neméně zajímavé a přínosné jsou i další rozhovory. Bez ohledu na skutečnost, že si je někteří jejich nositelé už nikdy nepřečtou.
Krásnou a silnou knihu vydal CPRESS.