ROZHOVOR: „Přesun osmi miliard korun z VZP na účty tzv. resortních pojišťoven je jistým projevem zoufalství a přiznáním, že na rozdíl od VZP tyto pojišťovny nejsou dobře řízené nebo jsou příliš malé a měly už dávno být sloučené,“ řekl naší redakci prezident ČLK Milan Kubek. Reagoval tak na návrh přesunu finančních prostředků, který předložil ministr zdravotnictví Vojtěch (ANO).
foto: SInMed.cz/Milan Kubek, prezident ČLK
Pane prezidente, mluvíte o systémové nespravedlnosti v úhradách, která dlouhodobě zvýhodňuje fakultní nemocnice. Jak konkrétně by podle vás měla vypadat změna úhradového mechanismu, aby regionální nemocnice nebyly druhou ligou?
Je třeba důsledně dodržovat pravidlo, že za stejné výkony musí všechna zdravotnická zařízení dostávat stejnou úhradu, a to od všech zdravotních pojišťoven. Pouze při splnění této podmínky můžeme porovnávat efektivitu jednotlivých zdravotnických zařízení a poskytovatelů a pouze při splnění této podmínky mohou dostávat pacienti záruku, že se všude dostanou kvalitní a bezpečnou zdravotní péči.
Zdravotnictví není perpetuum mobile a bez peněz nemůže fungovat. Peníze jsou důležité, ale obrovským problémem je také nedostatek kvalifikované personálu, zejména zdravotních sester a lékařů. Zatím co některé ambiciózní vysokoškolsky vzdělané sestry by rády nahrazovaly lékařky a lékaře, tak sesterskou práci, bez které se zdravotnictví neobejde, nemá kdo dělat. Zásadní vliv na organizaci zdravotnictví má tzv. fakultní lobby, která si s podporou ministerstva prosadila nejenom lepší úhrady pro velké nemocnice, ale nastavila systém specializačního vzdělávání lékařů tak, aby vyhovoval právě fakultním nemocnicím. Povinné mnoho měsíců trvající stáže jim zajišťují neustálý přísun mladých lékařů a lékařek a tím i lacinou pracovní sílu. V regionálních nemocnicích, kde by se praktickou část medicíny mohli naučit lépe, kvůli tomu absolventi chybí. Každý z nich si dokáže spočítat, že pokud nastoupí do fakultní nemocnice, pak má větší šanci dostat se k atestaci v řádném termínu bez zbytečných odkladů a zkoušku složit. Součástí řešení zkrátka tedy musí být i reforma specializačního vzdělávání lékařů.
Tvrdíte, že problémy zdravotních pojišťoven nejsou důsledkem „rozmařilých“ úhrad, ale rozhodnutí vlády podvázat příjmy systému. Kde přesně vidíte politickou odpovědnost a co by měla vláda udělat ještě letos, aby se situace dál nezhoršovala?
V září 2022 vláda se souhlasem ministra zdravotnictví Válka schválila snížení platby za státní pojištěnce. Zdravotnictví kvůli tomu jen do konce roku přišlo o 14 miliard korun a o v roce 2023 o dalších 6 miliard. Tyto peníze schválila ještě předcházející Babišova vláda.
Zástupná platba státu za cca 60 procent obyvatel je geniálně jednoduchá, když s minimálními administrativními náklady zajišťuje, že pojišťovny opravdu v čas a v plné výši peníze dostanou. Problém tkví v tom, že platba je nízká. Odpovídá přibližně jedné čtvrtině odvodů z průměrné mzdy, a to nemůže stačit. Valorizační automat prosazený ministrem Válkem není nic jiného, než poukázkou na trvalou chudobu českého zdravotnictví. Nezajišťuje totiž nic víc, než že reálná hodnota těchto peněz zůstane stejné, tedy nedostatečná.
Přesun osmi miliard korun z VZP na účty tzv. resortních pojišťoven je jistým projevem zoufalství a přiznáním, že na rozdíl od VZP tyto pojišťovny nejsou dobře řízené nebo jsou příliš malé a měly už dávno být sloučené. Chápu, že nic jiného, co by fungovalo okamžitě, asi nelze vymyslet, ale následovat musí skokové zvýšení platby za státní pojištěnce.
Navrhujete zvýšení sazby zdravotního pojištění z 13,5 na 15 procent. Je podle vás politicky průchodné takové opatření prosadit?
Výdaje na zdravotnictví v ČR tvoří 8,80 % HDP a jsou hluboko pod průměrem EU 27, který je 10,24 % (Health at a Glance 2024). Většina občanů považuje zachování dostupnosti kvalitní a bezpečné zdravotní péče za jeden z hlavních úkolů vlády.
Politici rádi slibují nemožné. Například, že ekonomické problémy vyřeší digitalizace, tedy poté, co její ekonomický přínos konečně převáží dosavadní zvýšené náklady. Nevyřeší. Digitalizace je nezbytná, ale nevyčaruje ani doktory ani chybějící miliardy.
Desítky miliard nemůže zajistit ani zvyšování spoluúčasti pacientů, což je beztak pro většinu společnosti nepřijatelné. Přímé platby, které jsou již dnes u nás na evropském průměru, nespravedlivě zatěžují pouze část populace, a to především lidi staré a nemocné, kteří většinou nemají peněz nazbyt. Diskuse o připojištění nejsou příliš smysluplné, neboť nikdo není schopen definovat standard zdravotní péče a vyčlenit tedy dostatečné množství výkonů mimo pokrytí veřejným zdravotním pojištěním. Zkrátka není nač se připojišťovat. Lepší ubytování či stravu v nemocnicích si zájemci zaplatí v hotovosti.
Nejjednodušším způsobem, jak zajistit ekonomickou stabilitu, je zvýšení zdravotního pojištění ze současných 13,5 % (4,5 % platí zaměstnanec + 9 % platí zaměstnavatel) na 15 % (5 % by platil zaměstnanec + 10 % by platil zaměstnavatel).
Odvod na zdravotní pojištění byl na 13,5 % v podstatě náhodně nastaven před více než třiceti lety a nezměnil se, bez ohledu na proměny naší společnosti a vývoj lékařské vědy. Dnes totiž máme úplně jinou populaci než tenkrát. Medián věku se v ČR zvýšil z 36 let na 44 let. Zestárli jsme o 8 let, přičemž platí, že větší počet starších lidí trpí větším množstvím chronických chorob, které medicína sice dovede lépe léčit, čímž se životy pacientů prodlužují, je to však drahé. Za třicet let se rovněž zásadním způsobem proměnila medicína, která je dnes mnohem intenzivnější. Doba hospitalizace pacientů v nemocnicích se zkracuje, a to umožňuje snižovat počty akutních lůžek. Zároveň však roste potřeba kvalifikovaného zdravotnického personálu, především lékařů a zdravotníky je třeba zaplatit. Každý nový lék je vždy dražší než ty staré, každý nový přístroj a metoda jsou vždy dražší než postupy předcházející. Z výše uvedených důvodů musí ve všech vyspělých zemích růst výdaje na zdravotnictví (investice do zdraví) rychleji než o míru inflace. Pokud tomu tak nebude, tak buď bude medicína zaostávat, nebo se bude zhoršovat dostupnost zdravotní péče zejména pro ekonomicky zranitelnou část populace. ČR není žádnou výjimkou.
A nyní k vyšší otázce. Nejde o to, zda dojde ke zvýšení pojistného, ale kdy k tomuto kroku naleznou politici odvahu. Stárnutí populace a rozvoj medicíny totiž nelze zastavit. Upřímně, očekávám, že se během tohoto volebního období podaří řešení problému politikům oddalovat, ale dříve či později jim nic jiného nezbude.
Zvýšení zdravotního pojištění je občanům dobře vysvětlitelné opatření, které se spravedlivě dotkne všech, a přitom nikoho příliš nezatíží. Obdobně by se zvýšila též platba za tzv. státní pojištěnce, tedy i stát by platil místo současných 13,5 % z příslušného vyměřovacího základu rovněž 15 %. Argument o zdražení práce, které by ohrozilo konkurence schopnost naší ekonomiky, nepovažuji za relevantní. Náš průmysl těží z výhody extrémně nízkých mezd již třicet let a možná právě levná pracovní síla je důvodem, který brání potřebným strukturálním změnám naší ekonomiky.
Hejtmani volají po přesunu větší části praktické výuky mediků do regionálních nemocnic. Co dnes tomuto modelu nejvíce brání a jakou roli v jeho prosazení může sehrát Česká lékařská komora?
Komora bude prosazovat, aby v rámci šestého ročníku studia mohli medici absolvovat co největší část praktické výuky právě v regionálních nemocnicích, kde mají šanci se neučit mnohem více dovedností než ve fakultní nemocnici, kde se jich deset motá okolo jednoho pacienta.
Jaké pojišťovny jsou na tom aktuálně nejhůř?
Nemám kompletní přehled o ekonomice jednotlivých pojišťoven, ale opakovaně bývají zmiňovány například Vojenská zdravotní pojišťovna a Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR.