Když se dnes řekne plastická chirurgie, většina lidí si představí estetické kliniky, zvětšování rtů nebo vyhlazování vrásek. Příběh akademika Františka Buriana ale ukazuje, kde a na jakých základech vznikly její začátky.
foto: Wikimedia Commons, volné užité. Upraveno pomocí AI/František Burian
František Burian totiž plastickou chirurgii stvořil z úplně jiných pohnutek – z čistého soucitu, touhy vracet zmasakrovaným lidem jejich lidskou tvář a začlenit je zpátky do normálního života. Stal se jedním z největších světových průkopníků tohoto oboru a díky němu se tehdejší Československo stalo v roce 1932 vůbec první zemí na světě, která plastickou chirurgii oficiálně uznala jako samostatný vědecký a lékařský obor.
Všechno to začalo za první světové války. František Burian tehdy sloužil jako vojenský lékař na balkánské frontě. Tam se setkal s něčím, na co tehdejší medicína nebyla vůbec připravená – s děsivými následky moderních zbraní, šrapnelů a granátů. Vojáci sice přežili, ale odcházeli z bojů s chybějícími čelistmi, utrženými nosy, strašlivými popáleninami a obličeji znetvořenými k nepoznání. Klasická chirurgie jim uměla zašít rány, ale neuměla jim vrátit lidskou podobu. Ti muži byli odsouzeni k životu v naprosté izolaci, lidé se jich báli a oni sami se styděli vycházet ven.
Buriana to hluboce zasáhlo. Uvědomil si, že nestačí zachránit holý život, ale je nutné zachránit i lidskou důstojnost. V polní nemocnici v Temešváru začal s kolegy provádět první, tehdy naprosto nevídané rekonstrukční operace. Metodou pokus-omyl, bez učebnic, protože žádné neexistovaly, vymýšlel, jak přenášet kůži, chrupavky a svaly z jiných částí těla na obličej tak, aby tkáň neodumřela a dál žila.
Protože pro jemnou práci s tkáněmi obličeje neexistovalo vhodné nářadí, Burian si spoustu chirurgických nástrojů navrhoval sám. Upravoval si pinzety, skalpely a jehly tak, aby mohl šít rány extrémně jemnými stehy, které po sobě zanechávaly jen minimální, téměř neviditelné jizvy.
Když válka skončila, Burian se vrátil do Prahy s obrovským odhodláním v této práci pokračovat. V nemocnici na Hradčanech založil Ústav plastické chirurgie, který se později přesunul na Vinohrady. Mezi jeho pacienty už nepatřili jen váleční veteráni, ale čím dál víc civilistů. Burian obrátil svou pozornost k dětem s vrozenými vadami, zejména s rozštěpy rtu a patra. V té době byly tyto děti často schovávány doma, špatně mluvily, nemohly pořádně jíst a společnost je vnímala jako méněcenné.
Burian zavedl naprosto převratný, komplexní systém péče, který předběhl svou dobu o desítky let. Pochopil, že úspěšná operace rozštěpu je teprve začátek. K dítěti proto přivedl celý tým odborníků: ortodontisty, aby správně rostly zuby, logopedy, aby se dítě naučilo správně mluvit, a hlavně psychology, aby pomohli dítěti i rodičům zvládnout sociální tlak. Tento systém takzvané komplexní péče o rozštěpové vady, který Burian vypracoval, se stal celosvětovým standardem, podle kterého se léčí dodnes.
Byl to neuvěřitelný perfekcionista. Traduje se, že měl obrovské estetické cítění. Než šel operovat zničený obličej, často si z modelovací hlíny nebo sádry nejprve vymodeloval ideální tvar nosu či brady, aby přesně věděl, jak má tkáň poskládat. Vyvinul desítky vlastních operačních technik, napsal první ucelené učebnice a vychoval celou generaci skvělých českých chirurgů, kteří šířili jeho slávu dál.
František Burian byl pražský rodák, vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a po celý život odmítal lukrativní nabídky ze zahraničí, i když byl ve světě považován za absolutní kapacitu. Svou prací dokázal v Praze vybudovat centrum plastické chirurgie, kam se jezdili učit lékaři z celé Evropy i Ameriky. Na jeho počest nese klinika na Královských Vinohradech dodnes jeho jméno.