PŘÍBĚH:Dělal jsem několik let v domově důchodců v Semilech. A často doprovázel klienty do nemocnice. Některé zážitky nebyly z nejpříjemnějších. Dnes popíšu jeden obzvláště nepěkný.
foto: SInMed.cz/Nemocnice, ilustrační foto
Pracoval jsem na oddělení se zvláštním režimem. Tedy na oddělení, kde si podmínky diktoval doktor Alzheimer a jeho libůstky. Paní M. nemluvila, na podněty příliš nereagovala. Žila si ve vlastní hlavě, kde roztáčela piruetky ve vášnivém tanci s doktorem Alzheimerem.
Jednou upadla a tak se muselo jet na rentgen. Vyrazili jsme, usazeni v sanitce, paní M. nic nebolelo. Nebo jinak, neuměla to pojmenovat už jen proto, že nereagovala na otázky. Ovšem noha jí zmodrala modřinou a nastaly obavy, jestli pod tou papírově šustivou kůží není i zlomenina.
Dorazili jsme do semilské nemocnice, po vyšetření na ambulanci jsme byli vyhnáni na rentgen. A tam začal souboj mezi mnou a lékařem.
Paní M. měla kulaťoučká záda. A na rentgenu bylo úzké tvrdé lehátko bez zábran, bez možnosti pacienta k lehátku přikurtovat.
No tak!
„Stoupne si?“ vyštěkl na mě lékař.
Zakroutil jsem hlavou a upozornil na to, že jdeme rentgenovat nohu.
„Dejte ji na lehátko,“ instruoval mě dál lékař.
Přendal jsem paní M. na lehátko a držel ji za ruku. Její kulaťoučká záda a neklidné piruetky s doktorem Alzheimerem jí nedovolila v klidu ležet a čekat na pár rentgenových snímků. Vysvětlit jí to nešlo.
„Pojďte se mnou do vedlejší místnosti,“ vyzval mě lékař.
„Nemůžu, spadla by,“ odvětil jsem.
„Však jsme na rentgenu, když spadne, bude to mít s veškerým servisem,“ zachechtal se lékař. „Pojďte.“
Zakroutil jsem hlavou. „Já ji podržím,“ vzdoroval jsem.
„Naperu do vás úplně zbytečně paprsky. Chcete být snad bez dětí? Pojďte,“ vyzval mě znovu lékař.
Samotné dno, pane doktore
Mně ovšem bylo jasné, že paní M. skutečně spadne. „Nejdu, přece ji nenechám spadnout.“
Lékař zavrtěl hlavou. „Podívejte se na ni, vždyť to už je zelenina, na co si tu, sakra, hrajete,“ vyjel na mě. To už jsem začal mírně rudnout, ale než jsem stačil vybuchnout, zaplul lékař do kumbálu, dotáhl protiradiační zástěru, podal mi ji a odcházel do vedlejší místnosti. „Tak si to aspoň oblečte,“ řekl cestou a zabouchl za sebou dveře.
A tak jsem na sebe zavěsil zástěru a držel paní M. celou dobu snímkování.
Pak jsme bez pozdravu odjeli.
Paní M. nic zlomeného neměla.
Třeba, snad, měl lékař jen blbý den a vypěnil. Přesto se mi svým vystoupením podepsal na to nejhlubší dno, které jsem u lékařů kdy zažil.
Stalo se přibližně před deseti lety.