Strašlivé (i ty dobré) zážitky z nemocnice. Sociální služby na vlastní oči

Práce v domově důchodců je také o tom, že musíte řešit problémy s nemocnicemi, případně jet jako doprovod do nemocnice. Jezdil jsem často a měl i několik nepříliš pěkných zážitků.

Psal jsem o panu K., čahounovi, který tak rád vyrážel po obědě na špacír. Můj oblíbenec. Jednou musel jít na pozorování do nemocnice. Bolest břicha. U nás na oddělení byl i přes svou bolest neustále aktivní. Chodil do jídelny, vyrážel na špacír, hádal se s námi, hledal papuče a nechával se holit (holení, to bylo jeho).

Ale musel jet na pozorování. Nastoupil do sanitky a alou do nemocnice. A vraťte se v pořádku, pane K.

Nevrátil se v pořádku.

Nevrátil se ani s vysvětlením bolesti břicha.

Návrat ze špitálu

Vrátil se po čtrnácti dnech. V nemocnici byl pro své permanentní špacírování a své velmi vážné koketování s doktorem Alzheimerem permanentně přikurtovaný k posteli. Přijel vycévkovaný, to znamená, že jej nepouštěli ani na záchod, ale prostě mu do močové trubice zandali hadičku. 

Vrátil se nám po těch čtrnácti dnech s hlubokými dekubity na pozadí, na zádech i na nohách. Dekubity vzniknou dlouhým ležením v jedné poloze. Pokožka nemá pohyb, nemá vzduch, je neustále po tlakem, takže praskne, obzvláště u starých lidí pak vede rána až „do masa“. Dekubity pana K. byly hluboké několik centimetrů. Neměli na něj v nemocnici čas. Abych byl konkrétní, neměli na něj čas v nemocnici v Semilech.

Přijel na naše oddělení. Úplně jiný člověk. Bez své tehdejší dravosti vyrazit na špacír. Už se nehádal, nevyžadoval holení ani z postele nevstával.

Někdy ani snaha nepomůže

A tak jsme se jej jali léčit. Zdravotní sestra mu dekubity mazala a pokrývala obvazy. My jsme jej neustále nutili měnit polohu, musel sedávat na nafukovacím kruhu, ležet obklopený polštáři s polystyrenovými kuličkami, které pomáhají ulevovat namáhaným místům.

Leč marně. Pan K. za dalších čtrnáct dní odešel na věčnost. Zabila ho nemocniční péče, jejíž vliv my jsme se na oddělení snažili zvrátit.

Neobviňuju, chápu, že nemocnice je jiný level než sociální služby, které jsou určené přímo na péči. Nemají čas pečovat, starat se (i když, z vlastního, daleko pozdějšího pobytu v nemocnici si o tom dovolím v některém z dalších textů vážně pochybovat). Přesto si pamatuju to vyděšení, které zavládlo u nás na oddělení, když pana K. přivezli a my viděli tu spoušť. Pamatuju i to odhodlání vrátit pana K. k jeho špacírům a hádkám a volání po holení. Ale čtrnáct dní přikurtovaný k posteli, to už člověk přes osmdesát prostě nemusí rozchodit. Pan K. to nerozchodil.

O dalších zkušenostech příště.