PŘÍBĚH: Civilní služba v ústavu pro mentálně postižené. Dělal jsem na oddělení pro ležáky. Pro lidi, kteří měli takové postižení, že nereagovali na podněty, nemluvili, netoužili, jen byli.
foto: SInMed.cz/Čekárna, ilustrační foto
Měl jsem tam na starost jednoho mladého kluka. Šestnáct mu bylo. Říkejme mu Pavel.
Pavel musel mít na míru postavený vozík, protože jeho kosterní soustava se vyvinula podle vlastního uvážení a mimo normy. Ležel na vozíku, jezdili jsme s ním na procházky, starali se o něj, jak se dalo.
Měl jednu zvláštnost
Neustále vyplazoval jazyk. Ven, dovnitř, ven, dovnitř. Co nejvíc to šlo. Nepřestával s tím nikdy.
Obzvláště vypečené jeho vyplazování jazyka bylo při krmení.
Musel se vychytat přesně ten moment, kdy se vyplazený jazyk začíná vracet do pusy a nastražit mu na něj jídlo. No, jídlo. Žádné bifteky s okurčičkou a opečenými brambory. Pouze kaše, nic než kaše na tisíc a jeden způsob. Nic jiného jíst nemohl a nebyl schopen.
Jíst? No, jak se to vezme. Pokud se vyčíhal ten správný okamžik, kdy se jazyk už z jedné čtvrtiny vrátil do úst a kaše se mu dala do pusy, většina z ní skončila na bryndáku. Pavel něco spolkl, většina se ale rozlila po jeho bradě. Většího spotřebitele bryndáků jsem, přiznávám, za svou práci v sociálních službách nezažil. I deset na jedno jídlo.
Do toho Pavel nekoordinovaně mával rukama, kroutil hlavou, vykopával nohama nebo skučel.
Návštěvy
V ústavu platilo, že jednou za čtvrt roku byly návštěvy (po domluvě samozřejmě kdykoliv, ale jednou za čtvrt roku byla hromadná návštěva).
A na jednu z nich se ohlásila i rodina Pavla. Byl jsem v ústavu čerstvě, návštěvy jsem měl zažít poprvé.
„Těš se, to něco uvidíš,“ řekla mi kolegyně a ukázala na Pavla.
„Co, co, začne mluvit, chodit, na co se mám těšit?“ doléhal jsem na ni.
Nic mi neprozradila. Jen mi poradila, ať si zapíšu směnu na ten den.
A tak jsem se zapsal.
Pak přišel den návštěv.
Rodiče našich klientů se porůznu trousili do ústavu, rozpačitě se usmívali, rozpačitě se vítali se svými potomky, kteří je i přes marnou snahu nevnímali. Nebo jinak – nedávali najevo, že je vnímali, uvnitř sebe mohli plakat radostí, to nikdo z nás netuší. A pak si je s naší pomocí balili do venkovního oblečení a do okolí ústavu se začala kutálet klubíčka poraněných rodin.
Pavlova přízeň pořád nikde. Šel jsem si po své práci, přebíhal z oddělení na oddělení a na chodbě si v šoku málem sedl na zadek. Proti mně stál Pavel. Na svých nohou, na rtech zavanulo znělé a zřetelné: „Dobrý den.” Kriticky si mě prohlížel vnímavý Pavlův pohled upřený do mých očí. Jen rysy měl, snad tím klidem, jemnější, vlasy trochu delší… a narostla mu prsa a nosí sukni. A ptá se mě, kudy k Pavlovi.
Zakoktal jsem instrukce a zdekoval se ke kolegyni. Ta ze mě měla srandu.
Pavel má sestru. Jsou to jednovaječná dvojčata. K nerozeznání podobní.
Běžel jsem zpátky na oddělení a fascinovaně je pozoroval. A žasl jsem nad tou podobou. Jen Pavlovi to v mateřském lůně nevyšlo. Jak to asi nese jeho sestra, napadlo mě hned. Ale neměl jsem odvahu se zeptat. Je to příliš osobní, jako jehlice se zabodnout do toho rodinného klubíčka, které se vídá jen jednou za dlouhý čas.
Byla k němu něžná. Neustále ho hladila. A oči jí plavaly v návalech potlačovaného pláče. Pak už se kutáleli ze dveří ven, pryč z ústavu, na sluníčko. Viděl jsem mezi nimi takovou jemnou, nezřetelnou, ale pevnou nit. Pavel své sestře očividně ležel ve svědomí. Má ona to, co Pavlovi nevědomky vzala? Měl jsem dojem, že právě to v ní žilo.