Štěpán Cháb: Příběh krásného pána se špacírkou

PŘÍBĚH: Měli jsme v domově důchodců jednoho štramáka. Pána se špacírkou, v tralaláčku dle poslední módy (20. let 20. století). Byl plně soběstačný, milý, vlastně bez jakýchkoliv problémů jak zdravotních, tak i duševních.

Péče o něj nebyla vlastně žádná. Všechno si udělal sám, často se „potuloval“ po městě na svých elegantních procházkách a rozjímání nad životem. Bylo až s podivem, co takový člověk dělá v domově důchodců. Takového starého tátu by přece musela být radost mít doma, hezky u sebe.

Jenže skončil tam, kde skončil.

Zprvu se rozpačitě zapojoval, zaskočil do pravidelné čtvrteční cukrárny, dal si dortík, galantně sňal před dámami klobouk, bavil je špílci z minulého století. Fungovalo to. Dámy se decentně smály a začaly se do cukrárny dokrášlovat. Byl to takový Oldřich Nový našeho důchoďáku. Ale chyběla mu k rozehrání hry na štěstí nějaká Adina Mandlová.

Samota

A tak se stáhl, když jsme pro něj skočili, aby svou přítomností rozproudil zatuchlý vzduch dortíků, vymlouval se, nechtělo se mu.

Na procházky chodil čím dál častěji. Chodil na ně dřív, vracíval se později. Jeho pohled získával trochu mlhy opuštěnosti. Vyhledávané samoty.

Dokážu si přesně představit, jaký život by měl takový pán žít. Doma, se svým čajovým servisem, s bohatou knihovnou, s místečkem pro vykouření dýmky, s věšákem na klobouk a deštník hned u vchodových dveří. Se svou Adinou Mandlovou, ze kterou by se vracíval a které by se mohl dennodenně s lehkým rošťáctví dvořit. Byl to přesně takový prvorepublikový elegán, který potřebuje své jisté, aby si mohl být jistý sebou samým.

Jenže nic takového neměl. Byl v domově důchodců, kde se z patra se zvláštním režimem ozývaly zvláštní zvuky, sem tam výkřiky, kde se neservíroval čaj o páté na čajovém servisu, ale do erárního hrnku z bandasky s tisíckrát vylouhovanou břečkou, která se nedá vychutnat. Jen zavřít oči a napít se, aby se naplnil pitný režim. Nelaškoval s Adinou Mandlovou, ale denně odpovídal na otázky pečovatelek, zda byl na velké (což se v domově musí uvádět u každého do tabulek, protože co kdyby přicházel nějaký problém s metabolismem). Oči mu začaly trochu vyhasínat.

Žádný domov důchodců nemá mezi zaměstnanci studovaného psychologa, který by dokázal v člověku rozbít tu vzrůstající nechuť ke svému současnému způsobu života. Ani ten náš neměl. A tak jsem pána se špacírkou sem tam zahlédl, jak prchá z té naší továrny na profesionální péči. Sledoval jsem ho z jiného oddělení, nijak soustředěně, jen jsem ho sem tam zahlédl, sem tam se mi zařízl do zřítelnice a zase prchl.

Než přišla diagnóza

Rakovina. Jednou, dvakrát ho vyvezli na vyšetření. Rozplánovali mu léčbu. Věci se chopili profesionálové, diagnostici, lapiduši. A tak před pánem se špacírkou nestála vidina Adiny Mandlové, ale harmonogram chemoterapie, bolesti, morfia a pomalého umírání.

Touhle cestou se ale vydat nechtěl. A tak se takhle jednou k ránu, kolem druhé, rozhodl furiantsky vylekat vrátného, který poklimbával na vrátnici. Vyskočil z šestého patra a dopadl přímo před dveře vrátnice. Jen už nestačil říct baf.

Jsem skálopevně přesvědčený, že rakovinu v něm spustil nesouhlas s tím, jak a kde žije. Ona ta důstojnost člověka, jeho vnitřní pocity, to je zapeklitá procedura, o kterou je potřeba pečovat.