Štěpán Cháb: Jak jsme stěhovali ústav před rekonstrukcí

PŘÍBĚH: V dřevních dobách mé civilky jsme stěhovali celý ústav i s osazenstvem do provizorních prostor. Lepší házet celý den lopatou uhlí. Tak bych to shrnul.

Mělo se bourat, opravovat, rekonstruovat, maltovat, zdít, natírat, rozvádět nové elektrické i vodní rozvody. Zkrátka, měla přijít učiněná apokalypsa.

Přemýšlelo se o tom, zda by něco takového nešlo dělat za provozu. Jenže prášit se bude po celém domě a nikdo si nebyl příliš jistý, jestli by klientům dost chutnala suť, která by létala po celém domě.

A tak jsme se rozhodli, že se bude stěhovat. No jo, to se lehce řekne, ale hůř udělá.

Jak to provést

Vedení si sedlo na radnici ve starostově bývání a začalo se jednat. Kam s celým tím herberkem, přece nemůže zůstat na ocet. Případně vyrazit i s vozíky na nějakou trampskou výpravu. Věc nemožná.

Starosta byl člověk osvícený. Nabídl sportovní halu. A to ne spodek, ale vršek, který by po troše improvizace měl být obyvatelný. A tak se podaly ruce a věc byla dohodnutá. Bude se stěhovat.

Nadešel den D.

Sportovní hala měla dva vchody. Jeden do šaten a do samotné haly. Druhý pak do patra, kde byl jinak sklad. Ten pro nás nechal starosta vyklidit. Nejdřív se do schodů natahaly postele, oblečení se napytlovalo, odvezlo tamtéž.

Pak přišli na řadu lidé.

A protože na civilce jsem byl jediný mužský, zbyla veškerá práce na mě.

V ústavu kolegyně za pomoci zvedáku nakládaly lidi do dodávky a ta kyvadlově jezdila k hale, kde jsem čekal já. Už bez zvedáku, jen s vlastníma rukama.

A začal kolotoč

První na rozcvičení posílali z ústavu ty nejlehčí. Pápěry vážící nejvýš do patnácti kilo. To se to nosilo. I ta písnička by se u toho dala hvízdat. Nehvízdal jsem, věděl jsem, co přijde.

Každého jednotlivého klienta jsem vlastnoručně odnesl po schodech do patra, kde čekala další kolegyně a ukládala je do peřin.

Jenže po patnáctikilových jednohubkách začínal z ústavu proudit hlavní vchod. Váha, kterou jsem musel nosit, se zvyšovala.

Nutno zmínit, že jsem pracoval na oddělení pro ležáky, kteří byli naprosto nepohybliví. Ba naopak, jejich tělesná konstrukce jim dala narůst do překvapivých a tuze neohebných poloh. Takže přenášení neprobíhalo obvyklým způsobem, kdy druhého chytnete pod koleny a pod rukou a on se vám pěkně prověsí, aby vzniklo dobré těžiště. Nic takového. Bylo to jako nosit čím dál větší haldu prken, které nejdou chytit, sypou se… a sem tam, jak se bojí změny prostředí a neklidu, také trochu škrábou nebo sem tam chňapnou zuby v naději, že trýznitele (v tomto případě mě) kousnou.

No, trýznitele. Nosil jsem je s něhou, jen jsem byl nejblíž u toho, když se museli stěhovat.

Vrchol přišel s jednou z klientek. Zuzana se jmenovala. Ta už se váhou šplhala přes padesát kilo.

A u ní jsem si sáhnul na hranu. Přijela dodávka, pomohli mi ji hodit na ruce a odjeli. Zuzana, neohebná, těžká, ale stále veselá. Usmívala se, nekousala, srandu z toho měla. A tak jsem vyrazil se vzepětím všech svých sil. Ujdu těch deset metrů ke vchodu, projdu chodbou a nastupuju na první schodiště. A zpocený jako valach cítím, že tady je konečná. Padesát kilo se pronese. Obzvláště, když není pořádně, jak je chytit a máte za sebou výšlap přinejmenším na Mont Blanc, když ne rovnou na Everest. Prvních pár schodů jsem překonal. Funěl jsem jako lokomotiva. Každé další zvednutí nohy byl výkřik pevné vůle dotáhnout Zuzanu až nahoru.

Doplazil jsem se až do mezipatra. A cítil, že svaly povolují. Že Zuzanu prostě neudržím a spadne mi. Co s tím? Přede mnou stůl, namířil jsem si to k němu. Cítím, jak už mi ruka povoluje, jak mi z ní Zuzana klouže. Poslední krok a já pokládám Zuzanu na stůl s tím, že kdyby tam byl ještě jeden krok, Zuzana leží na zemi s rozbitou hlavou.

Ležela na stole, moje ruka pod ní, funím jí zrudlý námahou do obličeje, protože nemám, kam bych uskočil, a ona se směje a má z toho druhé Vánoce. Po vyfunění jsem zaťal poslední kousky kyselinou mléčnou promíchané svaly a Zuzanu dotáhl do patra, kde jsem ji s úlevou položil na postel.

A sednul jsem si na schody a funěl a říkal si: „Radši celý den házet uhlí.“

Dalších čtrnáct dní jsme pak na směně poslouchali dunění balonů a hvizd píšťalky dole z haly.