PŘÍBĚH: K práci v domově důchodců nutně patří i smrt. Mé první setkání s ní bylo trochu vyjukané, vyplašené, a v jednu chvíli pro mě i k smrti děsivé.
foto: SinMed.cz/Kříž, ilustrační foto
Nevím, jak jinde, ale u nás v domově důchodců se ke smrti nepřistupovalo bez citu, bez úcty, jako v nějaké továrně na péči.
Když se smrt blížila, celé oddělení jako kdyby chytalo jakési chrámové ticho naplněné trochou obav, ale i vědomím toho, že na věčnost všichni musíme. Najednou se tam, kde se běžně mluvilo nahlas, kde byl slyšet smích i špičkování sester s domácím osazenstvem, začínalo nevědomky šeptat, mluvit tlumeně, smích se od oddělení štítivě odtáhl, všednost získala černý rubáš jakéhosi chvění z věcí příštích. Vědělo se, že zubatá je za dveřmi. Že už se její kostnaté prsty dotýkají kliky. Jde si pro jednu z duší uvězněných ve starém těle.
A pak udeřila.
Ten okamžik byl vždycky stejný. Ticho. Nesmělé pohledy vrhané jeden po druhém. Únava z věčného přemýšlení o vlastní pomíjivosti, které dostalo tímto okamžikem štempl ne pouze pro zemřelou, ale pro nás všechny.
Přivolaná lékařka konstatovala smrt. Uvedla vše do papírů. Celou dobu jsme buď vyplašeně seděli, nebo tiše, jako myšky, snad aby si zubatá nedala nášup, obstarávali nutnou práci.
Pak přišla řada na omytí mrtvé.
Nikdy jsem to nedělal, čekal jsem tedy, že toho budu ušetřen.
Není možné
Do rukou jsem dostal kyblík s vodou a mydlinkami. Do druhé žínku.
„Jdeme,” řekla mi kolegyně.
Neprotestoval jsem. Je to má práce, řekl jsem si v duchu. A vyrazil za kolegyní vyzbrojený stejnými prostředky.
Zemřelá ležela na posteli, jak jsem ji viděl už tolikrát. Jen se nedožadovala pozornosti, nekoukala mi na ruce, co jí nesu, nehulákala rozmařile pánubohu do oken. Ležela tam klidná, oči stále otevřené.
Zážitek, který ve mně zůstane
Hned jsem vyrazil pudově k oknu a otevřel ho. Je to v nás lidech jako v koze. Smrt znamená otevřít okno. Nikdy předtím jsem mrtvého neobstarával, přesto jsem okno okamžitě otevřel. Jen trochu, ale přesto.
Vracím se ke kolegyni. Zatlačila mrtvé oči a povídá: „Vezmi si obinadlo a zavaž jí bradu.” To aby ji pozůstalí v posmrtné ztuhlosti naposledy neviděli s jistým překvapeným výrazem.
Pak jsme zemřelou tiše svlékli a začali ji důkladně omývat. Já měl vršek, kolegyně spodek.
A pak přišel, alespoň pro mě, zážitek, u kterého jsem nadskočil, jako kdybych spatřil, že v pokoji zubatá nechala náčiní a teď se pro něj vrací.
Omýval jsem zemřelé krk, byl nad ní skloněný, zahloubaný do práce, zároveň ale vnitřně napjatý jako struna. A jak tak projíždím namočenou žínkou faldíky na krku, najednou mrtvá otevřela oko a hledí přímo na mě. A já v tu chvíli myslel, že se k ní v jejím posmrtném tuhnutí přidám. Nadskočil jsem a vyjekl. Pak jsem zafuněl a zatlačil jí jemně oko zpět. Kolegyně se tiše uchichtla a na oči zemřelé nalepila dvě náplasti, aby zemřelá svými posmrtnými piškuntáliemi neděsila přeživší.
Když jsme zemřelou omyli, následovalo obléknutí do šatů určených do rakve.
Ne, zemřelý nespolupracuje. A tak oblékání probíhalo jako tichý zápas bojového umění.
Z pokoje jsem vyšel zpocený a vyjukaný. Ale obohacený o nové dimenze života. A jeho konce.