PŘÍBĚH: Narazil jsem na povídání pana doktora Tomáše Kaštovského o vlivu hudby na zdraví člověka ve stáří (a nejen ve stáří). A vzpomněl si na jeden neplánovaný experiment, který jsem sám spustil na ergoterapii v domově důchodců.
foto: SinMed.cz/Ergoterapie, ilustrační foto
Ale nejdřív hluboce pravdivá slova pana doktora Kaštovského.
„Hudba dokáže aktivovat více oblastí mozku současně. Zejména struktury zodpovědné za zpracování emocí, paměť, pozornost a motorickou koordinaci. U starších lidí a pacientů s demencí může přispět ke zlepšení nálady, orientace a někdy i schopnosti komunikace nebo vybavování vzpomínek.
Významnou roli hraje i to, že hudba podporuje neuroplasticitu a snižuje stresovou zátěž mozku. Pokud je navíc spojena s pohybem, například s chůzí, zapojují se další mozkové okruhy, což může účinek ještě posílit.
Hudba demenci neléčí ani nezastaví, ale může být smysluplnou součástí dlouhodobé péče o zdraví mozku! Společně s dostatkem pohybu, kvalitního spánku, mentální stimulace a vhodné životosprávy,“ napsal doktor Kaštovský na Facebooku.
Sám jsem velký milovník hudby. A to nejen pasivně poslechem, ale trochu i aktivně vyluzováním něčeho, co by se za temných nocí a po velmi vypjaté chuti utéct dalo nazvat hudbou. A proto „moje“ hodiny ergoterapie byly naplněné hudbou.
V drtivé většině samozřejmě reprodukovanou z magnetofonu (abych to nazval hezky staromilsky).
Jednoho dne jsem vyrazil do ergoterapeutické dílny s předstihem, abych si připravil půdu pro nějaké milé pletení s přízí nebo proutím. A protože mě ten den pronásledovala chmura, prolistoval jsem si nabídku hudby a do oka mi padlo jedno z největších děl hudební představivosti lidstva. Mozartovo Requiem. Tím si naplňuji sluchovody, když se i přes intenzivní rozhlížení nemůžu dopátrat nějaké naděje v okolí.
Vložil jsem dílo do magnetofonu a jal se do příprav pletení křičet do světa své pojetí operního zpěvu. Dělalo mi to moc dobře.
Mozartovo Requiem
Ale pak se otevřely dveře a do dílny se začali trousit zájemci o ergo. Hudbu jsem ztišil, abychom se mohli, jak bylo zvykem, bavit, drbat o celém domově a pohoršovat se nad poslední verzí omáčky UHO, která byla k obědu. Protože to je, mám ten pocit, pravá podstata ergoterapie - mluvit a být spolu.
Jenže drby se nespustily. Bylo takové pochmurné ticho naplněné prací jako v nějaké továrně rozvojové země, kde se cílí na kvantitu, ne na kvalitu.
Snažil jsem se hovor rozproudit, ale bylo to, jako bych míchal v kádi mrtvých ryb s nadějí, že se proberou. Nic nefungovalo. Na mé otázky a snahu o drbání se ozvalo jen tiché: „To ano,” nebo, „tak to je.” A ticho, které se drze zařezávalo do celé dílny.
Pak jsem si v duchu vykřikl: „Ejhle, už vím čím to je.” A odskočil k magnetofonu. Zalistoval v nabídce, našel to nejlepší ze Suchého a Šlitra. Jakmile se ozvalo „nesuší si vlasy fénem, nýbrž jen tak nad plamenem,“ začaly se hlavy lidí kolem stolu zvedat od práce a rozhlížet se po okolí. Objevil se první úsměv. Někdo se k Jiřímu Suchému přidal svým krákoravým hlasem. A přišly první drby, první stížnosti na UHO. Celý prostor ožil. Ergo jsme pak končili jako obvykle, se smíchem a s příslibem, že příště si to užijeme ještě víc.
Mozartovo Requiem jsem si tím zařadil do přihrádky – nikdy nepouštět, vyvolává myšlenky na smrtelnost. A to je pro ergoterapii velmi špatná myšlenka, kterou se správný ergoterapeut snaží zaplašit… no, jako ten kohout. Pan doktor Kaštovský ve svém psaní řekl hlubokou pravdu. Já jen dodávám, že i to má své limity. Pohřební marš je hudba na jiné sedánky.
U sepisování tohoto textu mi do sluchovodů burácela hudba skupiny Chat Pile. Tu bych na ergoterapii také rozhodně nepoužil. Ale teď tu nepletu v kolektivu proutí, ale sám tahle slova.