RECENZE: Kristýnu Trpkovou mám velmi rád. Talentovaná spisovatelka se prosadila především romány Stvůra, Vesnice a Vetřelec, později přidala například Šmíráka nebo Temné břehy (vše vydal Kalibr).
foto: SinMed.cz/Pavel Toupalík a Kristýna Trpková
Tentokrát však přenechala hlavní prostor přednostovi Ústavu soudního lékařství pražské VFN Pavlu Toupalíkovi. Společně připravili knihu Příběhy z pitevny (Universum), o níž jsme věděli už delší dobu. Upozornila nás na ni PR manažerka Euromedia Group Helena Frantová.
O knize se rovněž vedla veřejná debata během letošního ročníku Světa knihy.
Hned na začátku je ale potřeba zdůraznit jednu věc: nejde o žádné „veselé historky z natáčení“. Abych dostál vlastním slovům, odcituji úvodní pasáž knihy:
„Jednoho listopadového večera obdržela policie tísňové volání. Volající ohlásil spáchání trestného činu v domě, ve kterém žije spolu se svou matkou a bratrem. Po příjezdu na místo činu kriminalisté vyslechli druhého z mužů. Ten uvedl, že do jejich domu nenadále vtrhla masožravá srna, která ho začala ohrožovat. Tvrdil, že se musel bránit, a tak popadl předmět, který měl zrovna po ruce, a srnu zabil, protože jinak by ho sežrala. Druhý z bratrů, ten, který přivolal policii, vypověděl, že když k incidentu došlo, zrovna se nacházel v druhém patře domu. Najednou slyšel strašlivý křik, který neutichal, a tak rychle seběhl dolů a na zemi uviděl bezvládné tělo ležící v tratolišti krve. Ubitou srnou byla ve skutečnosti jejich matka.“
Podobných návratů k reálným případům nabízí kniha hned několik. Na jejích stránkách se setkáte se smrtí ve všech podobách, navíc bez jakéhokoli přikrášlení.
Široký Důl
Asi bych měl přiznat, že nemám rád lidi, kteří pohrdají životem. Demonstrativní řeči o sebevraždách, výroky o tom, že se někdo neměl narodit nebo že je lepší zemřít, bych nejraději úplně vymazal ze slovníků. Pokud někdo podobné věci bere jako pózu, doporučil bych mu opakovanou návštěvu dvou míst: LDN a pitevny. Na to druhé jsem si časem zvykl, na zážitky z LDN z dob školních praxí vzpomínám dodnes.
Rozhovor s doktorem Toupalíkem má obrovský přínos především v míře upřímnosti. Nemyslím jen způsob, jakým vypráví jednotlivé případy, ale také jeho přístup k obětem, pachatelům, jejich advokátům i pozůstalým. Kdykoli jsem si naivně myslel, že přijde odlehčení nebo úsměvná historka, následovala další tvrdá rána. Nedá mi nezmínit případ ze Širokého Dolu na Svitavsku (rok 2012). Uvedenou pasáž citovat nebudu.
„Mě nejvíc baví posuzování násilí a dedukování mechanismů, jakými bylo na obětech spácháno – ať už je ta osoba živá, nebo zemřelá. Tuhle část práce mám bezesporu nejradši. Mrtvé oběti jsou zajímavější, protože když se najde tělo, vy jako soudní znalec o něm zpočátku nevíte vůbec nic,“ říká Toupalík v jiné z odpovědí.
Přemýšlet
A právě podobných momentů, které čtenáře nutí zastavit se a přemýšlet, nabízí relativně útlá kniha nespočet. Všechny jsou mimořádně poutavé a silné.
„Je to výzva a velká zodpovědnost, o to větší mám ale radost pokaždé, když se trefíme, když je pachatel dopaden, přizná se a dá nám v našich závěrech za pravdu.“
Pokud by přece jen někdo hledal alespoň malé odlehčení, doporučil bych závěrečné stránky, kde se objeví i trochu černého humoru. Předešlých zhruba 140 stran je však nesmírně těžkých, místy až nesnesitelných. Obzvlášť bolestivé je číst o dětských obětech a okolnostech, které jejich smrti předcházely.
Přestože nejde o odpočinkové čtení, knihu určitě doporučuji. Nutí člověka přemýšlet. A možná i víc vnímat samotný život.