Šéf ČLK: Čtvrtina mediků neumí pořádně česky

ROZHOVOR: Server SinMed.cz měl možnost s prezidentem České lékařské komory Milanem Kubkem rozebrat nejen stav některých oborů, ale také vládou navrhovaná preventivní vyšetření v lékárnách.

Pane prezidente, bavili jsme se o nedostatku traumatologů, dětských psychiatrů. Začnu prvním oborem. Jak lze uvedený stav změnit?

V první řadě potřebujeme zvýšit počet mediků, kteří studují v českém jazyce. Není únosné, aby čtvrtina mediků studovala v anglickém jazyce. Tito cizinci sice přinášejí lékařským fakultám peníze, ale pro naše zdravotnictví jsou předem ztracení. Nikdo si neplatí drahé školné jen proto, aby nastoupil za český plat do české nemocnice. Navíc tito cizinci často ani neumí pořádně česky. Prostorová kapacita lékařských fakult je omezená stejně jako počet vyučujících. Ty školy zkrátka nejsou nafukovací a platící cizinci zabírají místo Čechům a Slovákům, kteří studují v češtině. Stát musí více platit fakultám za české studenty, aby si nepotřebovaly přivydělávat výukou cizinců.

Chápu.

Za druhé pak musíme absolventy lékařských fakult u nás udržet. K tomu jsou třeba dobré pracovní podmínky, dodržování zákoníku práce, slušné platy a v neposlední řadě kvalitní postgraduální vzdělávání, které nesmí být příliš složité a zbytečně dlouhé. Mladé lékařky a lékaři se potřebují vzdělávat tam, kde bydlí. Stáže na pracovištích vyššího typu, jakými jsou například fakultní nemocnice, je třeba zkrátit na nezbytné minimum. Praktickou medicínu se stejně začínající doktoři naučí spíše v regionálních zdravotnických zařízeních.

Za třetí pak musíme respektovat skutečnost, že čím více budeme mít specializačních oborů, čím více bude medicína fragmentovaná, tím hůře budou lékaři vzájemně zastupitelní a tím větším nedostatkem lékařů bude naše zdravotnictví trpět. Návrh skupiny senátorů, kteří by chtěli z traumatologie udělat znovu základní obor, je bohužel cestou právě opačným směrem, než potřebujeme. Je to cesta, jak poměrně efektivně traumatologii jako obor zlikvidovat. Traumatologie totiž přirozeně navazuje na chirurgii nebo na ortopedii. A právě chirurgové, případně ortopedi, by měli na traumatologických odděleních pracovat a svou kvalifikaci si zde doplňovat.

Na absenci dětských psychiatrů narážím prakticky v každém kraji. Jaký vidíte vývoj do budoucna?

Příčina problému je obdobná. Dětská psychiatrie jako základní obor je nesmysl. Ti, kdo to prosadili, snad chtěli pozvednout prestiž dětské psychiatrie a dosáhnout jejího rozvoje.

Výsledek je tragický.

Proč?

Oboru dětská psychiatrie hrozí „vyhynutí“ a děti s duševními poruchami zůstávají bez pomoci. Řešení je přitom jednoduché. Zrušit dětskou psychiatrii jako základní obor a umožnit všem psychiatrům, současným i budoucím, aby se po základní atestaci mohli rozhodnout, zda zůstanou všeobecnými psychiatry, nebo zda se budou dále specializovat například na sexuologii, adiktologii, gerontopsychiatrii nebo tolik chybějící pedopsychiatrii. Práce s dětmi je samozřejmě velmi náročná, ale slušné peníze a jistota uplatnění by měly být dostatečnou motivací, aby i o tuto práci byl mezi psychiatry zájem.

Souhlasíte s tím, aby část prevence převzaly lékárny, jak stojí v programovém prohlášení vlády?

Prevence do lékáren v žádném případě nepatří.

Jaké k tomu jsou důvody?

Je to odborný nesmysl, který si vylobbovaly bohaté lékárenské řetězce, jejichž cílem není nic jiného než dostat zdravé lidi do lékáren, tam je vystrašit, něco jim prodat a ještě více vydělat. 

To zní hodně razantně.

Aby bylo jasno, já si práce lékárníků velmi vážím. Museli vystudovat těžkou vysokou školu, ale to my lékaři také. Naše vzdělání je však zcela rozdílné. Od lékárníků bych oceňoval takovou službu, jako je například lékové poradenství. Možné lékové interakce, to je jejich doména. Místo pomoci v této oblasti nám i našim pacientům však zejména lékárenské řetězce komplikují život tím, že své zaměstnance nutí k tomu, aby za účelem maximalizace zisku zaměňovali pacientům léky. Zejména starší lidé bývají zmatení, když si z lékárny odnáší lék s jiným názvem, než na který jsou zvyklí. Následky bývají závažné. Některý pacient ztratí důvěru v terapii a léky nebere, jiní se omylem předávkovávají, když užívají několik léků se stejnou účinnou látkou. Mrzí mě, že ministr Vojtěch, kterého jsem na tento nešvar upozornil, odmítá tento závažný problém řešit.

Co ale zmíněná prevence?

Představa, že lze komplexní preventivní prohlídky prováděné kvalifikovaným lékařem nahrazovat nekvalitně provedeným vyšetřením, je nebezpečná. Každý doktor ví, že z jednoho izolovaného výsledku bez začlenění do klinického kontextu nelze nic vyvozovat.

Jak ale přimět pacienty k vyššímu zájmu o prevenci? Jen tento týden jsem třikrát narazil na odpověď: „Nechodím, kdo ví, co by mi našli…“

Tak to jste trefil hřebík na hlavičku. Právě tento strach skrývaný často za výmluvami na nedostatek času je nejčastějším důvodem, proč lidé preventivní prohlídky zanedbávají. Myslím, že tady nepomůže nic jiného než trpělivé vysvětlování, osvětové kampaně a zvyšování zdravotní gramotnosti, které musí začít již na základních školách tzv. výchovou ke zdraví. Během epidemie covidu se ukázalo ve vší nahotě, jak zdravotně negramotnou máme část naší populace. Jak velké množství hlupáků mezi námi žije a jakým nesmyslům jsou tito lidé ochotní věřit. Nejsme v tom však ani zdaleka sami. Například v USA takového hlupáka udělali dokonce ministrem zdravotnictví. Chvála bohu, že u nás to alespoň prozatím tak tragické není.