PŘÍBĚH: Přišla na všech pozicích v sociálních službách. Rutina. Otupující koloběh každodenních činností. Nulová snaha pracovat nad rámec toho, co se prostě udělat musí.
foto: SinMed.cz/Lůžko v nemocnici
Byl to rituál tak předvídatelný, že by ho člověk mohl provádět se zavázanýma očima a možná i s jednou rukou za zády. Ráno: hygiena, přebalení těch, kdo to potřebovali, snídaně rozvážená po pokojích. Zpěv lžiček o keramické misky, vůně instantní ovesné kaše.
Pak následovalo mytí, stlaní, uklízení. Odpoledne: oběd, znovu hygiena, přesuny na vozících, pár minut na zahradě, pokud počasí a personál dovolil. Večer: večeře, koupání, pyžama, ukládání. A mezi tím donekonečna: krmit, přebalit, převléknout, vykoupat, uklidit. Den za dnem, týden za týdnem. Monotónní melodie, pod kterou se tiše a neúprosně podlamovaly duše nejen klientů, ale i nás, kteří jsme je obsluhovali.
V tomhle systému jste měli dvě možnosti. Buď jste se nechali unášet tím proudem, stali se součástí stroje, který fungoval, ale nežil. Přestali jste vidět jednotlivce a viděli jste jen „ležáka na třetím pokoji“ nebo „agresivního na sedmičce“. Uklidňovalo to svědomí i mysl. Druhá možnost byla vyhořet, protože vzdorovat té všepohlcující rutině, to bylo jako tahat loď po souši. Většina z nás skončila někde mezi, někdy lhostejní, někdy zoufalí, vždy unavení.
A pak tu byla sestra Alena. Ne, nenechte se mýlit, nebyla to žádná světice s holubicí míru na rameni. Byla spíš taková podivínka. K drbům a klepům se moc nehodila, svačinu často jedla sama na schodech vedle výtahu. Ale měla radar. Její oči, jinak trochu rozostřené za silnými brýlemi, se při pohybu po chodbách ústavu neunaveně pohybovaly od tváře k tváři, jako by hledaly jiskru pod popelem.
Pak se to stalo
A jednoho dne ji našla.
Říkejme mu Petr. Dlouhá léta jen „ten ležák na konci chodby“. Živý, dýchající, ale nepřítomný. Ležel v typické fetální poloze, nereagoval na oslovení, pohled měl upřený někam za vámi, do prázdna. Rutinní péče o něj byla krátká: přebalit, nakrmit kaší, otočit, aby nevznikly proleženiny. Byl to úkol v harmonogramu, ne člověk.
Alena to viděla jinak. Začalo to nenápadně. Přestala mluvit o něm: „Tak, Petříku, teď tě převlečeme.“ A začala mluvit k němu. Vyprávěla mu, co se dělo za oknem, že je venku sluníčko nebo déšť, co měla k obědu. Ostatní to považovali za zvláštní, trochu trapné. Pak začala s jemným cvičením, nejen pasivním, ale pokoušela se zapojit jeho vůli. „Zkus pohnout tím prstem, Petře. Jen trochu. Vidím, že se snažíš.“ Nic. Jen prázdný pohled.
Připomnělo mi to film Čas probuzení s Robinem Williamsem. Ten grandiózní, hollywoodský okamžik, kdy pacienti po léku „procitnou“ a svět jim spadne do klína. Tady nebyly žádné zázračné pilulky, žádný orchestr, který by vypukl v oslavnou píseň. Byl tu jen neúnavný, titěrný a opakovaný tlak lidské vůle proti obrovské setrvačnosti apatie.
Já nezapomněl
A pak se to stalo. Jednoho odpoledne, když Alena trpělivě zkoušela s Petrem uchopit měkký míček, jeho prsty se na zlomek vteřiny slabě, ale vědomě sevřely. Byl to pohyb tak titěrný, že byste ho přehlédli, kdybyste nepozorovali tak upřeně jako ona. V jejích očích však zaplála obrovská jiskra. „Vidíš!“ vykřikla tak radostně, že se i kolemjdoucí uklízečka otočila.
To byl start. Začal to být strašně krkolomný a pomalý seriál, který by žádného diváka neudržel u obrazovek. Byly to měsíce a měsíce, než se ten sevřený prst změnil v pokus o úchop lžíce. Rok, než z jeho úst přestal vycházet jen zvuk a objevilo se první rozpoznatelné „A… le… na.“
Hollywood dělá zázraky rychlé a efektní. Ten náš, Alenin a Petrův, byl pomalý, špinavý, plný nehod a nekonečného opakování. Nebyl to filmový zázrak. Byl to zázrak z hlíny, potu a trpělivosti. A právě proto byl trvalý. Petr se stal zase člověkem, který se dokázal na chvíli soustředit, ukázat na oblíbený jogurt. Byl to člověk. Nestal se z něho rétor, nepovstal z vozíku, nedal vale ústavu. Jen se v něm Aleně povedlo probudit zájem o svět. Po letech její práce Petr uměl pojmenovat své potřeby. Uměl se sám najíst.
Rutina je jako těžká deka. Zahřeje vás únavou, uspí vás pocitem, že „dnes už stačilo“. Většina z nás pod ní usnula. Ale jsou lidé jako Alena, kteří tu deku každý den, a navíc s odhodláním, jež hraničí s tvrdohlavostí, odhazují. A právě u takových lidí je pečovatelství povoláním. U nás ostatních se stalo rutinou. Vražednou, otupující.