Pulírování, šúrování, cídění, leštění, souboje s prachovkou a leštěnkou, a den, kdy přebírá hlavní slovo dezinfekce. To jsou tři dny před Vánoci v domově důchodců. Ale nejspíš i leckde jinde.
foto: SinMed.cz/Nemocnice Rumburk
Den co den se v sociálních službách věnují dopolední hodiny přesně takové činnosti. Hadřík, kyblík s dezinfekcí a kmitá se po oddělení. Utřít všechny povrchy, umýt všechny hrnky u postelí. Všechno se musí lesknout. Logicky, ochrana před nákazou, před epidemií, před průšvihem tohoto typu. Před Vánoci se taková kratochvíle jen ztrojnásobí. Neměl jsem takovou činnost rád.
Snad i proto jsem se na oddělení stal radši vrchním koupačem. Protože vedle cídění se ráno koupalo. K tomu sloužil týdenní harmonogram pro nechodící, které bylo třeba v pokoji svléknout, přikrýt cejchou, nabrat na tzv. zvedák a alou do koupelny. Tam napěnit celého seniora, ostříhat mu nehty, vydrbat hlavu, poté opláchnout, osušit, vyfénovat, učesat, vymalovat jako obrázek čistoty. To vše s co největším ohledem na přirozenou stydlivost člověka. Poznatek – v domově důchodců se vlastni nikdo z „domácích“ příliš nestyděl. To ale neznamená, že by se měl po chodbě vozit v nedbalkách. Po vykoupání a vyfénování ještě v koupelně dle možností obléknout.
Jenže to byla každodenní rutina. Co ten vánoční uragán čistoty? Snažil jsem se mu vyhýbat. Ale marně. Přišlo mi to jako čiré pominutí smyslů, kdy všichni povinně jako na spartakiádě běhají po pokojích a leští už třikrát vyleštěné.
Máme klid
A tak jsem zalézal do pokojů „domácích“ nikoliv uhonit se při úklidu k smrti, ale povídat si. Paní L., ta mi za ty roky převyprávěla svůj život hned několikrát. Rodačka z moravské vsi s kufříkem fotek a bagáží vzpomínek, které rok od roku, měsíc od měsíce, řídly a ztrácely se. Velmi upovídaná paní, která jak spatřila někoho v pokoji, už na něj ševelila. A to i při ranním přebalování, kdy by se člověk normálně styděl, ona brebentila o svém manželovi a o dětech a zanadávala si na to, že nejezdí (nejezdily, z Moravy to měly pořádně daleko).
Paní R., která tradičně buď spala, nebo hlasitě pokřikovala jako na lesy, když se odchytila ta správná chvíle mezi spánkem a hulákáním, byla s ní docela řeč. Baba o rány, která nešetřila peprnými výrazy, ke stáru osleplá, se uměla rozpovídat o svém mládí. „Mě byste, mladej pane, na louce nechytil. Já běhala jak srna,“ povídala mi lascivně při utírání jejího pozadí. „Ale paní R., dejte pokoj s běháním po louce, buďme rádi, že mám klid,“ vypadlo ze mě. Jak to mládí zmizelo.
A tak jsem na vánoční shon většinou kooperoval s ergoterapií a vyváželi jsme z bitevního pole kyblíků a dezinfekcí staříky za kulturou, nebo prostě na povídání do naší tajné klubovny. Ale o té snad příště.