Ač se to nemusí zdát, v domově důchodců je všechno většinou příjemně ironicky, snad až cynicky humorné. Uvolněně, mile, nezávisle.
foto: SInMed.cz/Pes, ilustrační foto
Dává to smysl. Domácí už o nic moc neusilují. Užívají si život a nehledí na to, co si o nich myslí šéf. Už jen proto, že šéf je v takovém věku jen jeden, drží v ruce hodinky, kosu a trpělivě čeká. Za bossing to rozhodně označit nejde. I když… jak se na to kdo kouká.
Když jsem nastupoval do domova důchodců, měl jsem roli entertainera, jak by řekl modernitou stižený jedinec. Našinec by mou pozici označil za šaška. Druhý termín je daleko víc příhodný.
Měl jsem jedinou práci. Být u lidí, bavit je, bavit se s nimi. Ranní rituál byl neustále stejný. Sešli jsme se u stolu, na kterém ležel denní tisk. To bylo v dobách, kdy internet pokašlával svou horečkou omladnic do plínek a hlavní informační dálnice vedla přes tiskařskou čerň.
A tak mi na stole dennodenně přistávaly ještě horké výtisky největších mediálních domů České republiky. A já je měl číst.
Milé dámy, milí pánové
Přečetl jsem titulek článku a rozhlédl se po osazenstvu. A podle reakcí se buď rozečetl, nebo přešel k dalšímu titulku. Nejoblíbenější byl bulvár. Pochopitelně. Bulvár, to je taková celonárodní náhrada za rodinu. Čteme o celebritách, známe je, jsou jako bratranec nebo sestřenka, kteří nikdy nezaskočili na kafe, ale víme o nich všechno.
V bulváru pak u našeho stolu vítězily kuriozity.
Pamatuji si jednu, u které jsem zažil záchvat smíchu sledovaný tuctem velmi vážně se tvářících stařenek.
Kuriozity. Krátké zprávy z celého světa. Přečetl jsem titulek: Pes přežil vlastní smrt. Podíval jsem se na osazenstvo, které vehementně přikyvovalo.
A tak jsem se pustil do čtení. Německý turista si vyrazil se svým psem do hor. Když vystoupil na vrchol, kochal se výhledem. Tu mu ve výšce kolen proletěla kachna a za ní turistův pes. Kachna přeletěla okraj útesu a vesele letí dál. Pes za ní. Jenže pes, jak je jeho biologická danost, křídel nemá, tak se jej ujala gravitace a metelila s ním směrem dolů. Pod skálou byly stromy, keře, pes tedy několik desítek dlouhý pád přežil a brzy už se lísal u nohou vyděšeného turisty.
Role šaška
Stařenky dojatě slzely. Já ne, já v sobě dusil nezastavitelný záchvat smíchu. Ne proto, že bych byl nelida. Ale ta představa německého turisty v bavorském tralaláčku, s podkolenkami a v řízných německých kraťasech do půli stehen, kterému kolem nohou prolétne kachna následovaná psem, jemuž se nad srázem jako v animovaném filmu začnou protáčet nohy na volnoběh. Vím, infantilní humor, ale neudržel jsem se.
Stařenky na mě chvíli ustaraně hleděly. Pak se začala mému záchvatu smíchu chechtat první, pak druhá, až jsme se u stolu chechtali tomu nebohému psovi a jeho páníčkovi všichni.
No, svou roli šaška jsem ten den měl splněnou. Denní tisk mi k tomu byl oporou.