Český Leonardo da Vinci, kterému naházely pod nohy klacky dva totalitní režimy. Přesto dal světu ostrý zrak. Stačila mu k tomu stavebnice Merkur, motorek z gramofonu a guma od trenýrek. To je Otto Wichterle, náš mohykán světového významu.
foto: Wikimedia Commons, volné užití/Otto Wichterle
Když se řekne „geniální vynálezce“, většina světa si představí bílé pláště, sterilní laboratoře, granty za milióny a tým úzkostlivě čistých asistentů. Když se řekne „geniální český vynálezce“, měli byste si představit chlapa v obýváku, jak o Štědrém dnu kutí z dětské stavebnice aparaturu, která změní život miliardám lidí. A gumu na pohon ukrajuje z vlastních trenýrek.
Vítejte ve světě Otto Wichterleho – českého Leonarda da Vinciho, který na rozdíl od da Vinciho neměl mecenáše, ale rovnou několik totalitních režimů, které mu házely klacky pod nohy. On ty klacky vzal, postavil z nich odstředivku a vyrobil měkké kontaktní čočky.
Od traktorů k hydrogelům
Otto se narodil v Prostějově v roce 1913 do rodiny, která vyráběla zemědělské stroje. Všechno nasvědčovalo tomu, že z něj bude sympatický kovomodelář. Jenže on to viděl jinak: stroje jsou fajn, ale chemie je čarodějnictví s vědeckou licencí. A tak se dal na polymery – látky, které se dají tvarovat jako nálada puberťáka.
Po válce se stal uznávaným vědcem, jak napsal ve své knize Vzpomínky. Spolupodílel se na vývoji silonu, prvního československého syntetického vlákna. Kdyby se tehdy točily trailery, znělo by to asi jako: „Z uhlí a vzduchu stvořil zázrak! Český nylon útočí!“ Jenže pak přišli komunisté a s nimi záliba v tom, že každý chytrý a svébytný člověk je podezřelý.
Vyhazov, zákaz a vánoční vzdor
Rok 1958. Wichterleho výzkum hydrogelů (superměkkých látek) byl oficiálně zastaven. Ministerstvo zdravotnictví prohlásilo, že měkké kontaktní čočky nemají budoucnost. Úředníci, kteří nosili brýle s tloušťkou podlahové dlaždice, rozhodli: „Tohle je zbytečné, soudruzi.“
Každý normální člověk by si řekl: „Dobrá, tak ne.“ Otto si řekl: „Dobrá, tak doma.“ A to je ten moment, kdy se historie zlomila, nikoliv v čisté laboratoři, ale v kuchyni, kde se vařila rybí polévka a na stole ležela stavebnice Merkur jeho synů.
Problém byl technický: jak udělat čočku s dokonale hladkými okraji? Odlévání do forem bylo náročné, okraje se musely brousit a oko z toho mělo pocit, jako by ho někdy drhnul drátěnkou. Wichterle však přišel na geniální princip: odstředivé lití. Pokud směs polymeru nalijete do rotující formy, odstředivá síla sama vytvoří ideálně hladký, parabolický tvar. Geniální jednoduchost. A teď si to představte v praxi českého bytu za totality.
Vánoční dílna na hraně zákona
Byl Štědrý den roku 1961. Zatímco rodina Wichterlových očekávala cukroví a kapra, Otto se těšil na... dynamo z jízdního kola, motorek z gramofonu a stavebnici Merkur. Z těchto součástek, za asistence gumy ustřižené z vlastních trenýrek, sestrojil první funkční odstředivé zařízení na výrobu měkkých kontaktních čoček.
Aparatura vibrovala, drnčela a celkově působila dojmem, že se každou chvíli rozletí na všechny strany. Přesto v ní Otto odlil prvních pět tisíc čoček. Funkčních. Revolučních.
Pak nastoupil cynismus doby. Režim, který mu zakázal výzkum, nakonec jeho vynález prodával za milióny dolarů. Wichterle dostával za své patenty směšné odměny, zatímco straničtí funkcionáři sklízeli dividendy ve valutách za něj.
Podpis, okupace a věčný odpor
Wichterle nebyl jen vědec, ale také člověk s páteří – v té době vzácná komodita. Během Pražského jara podepsal manifest Dva tisíce slov. Když pak v srpnu 1968 vjely do Československa tanky, neuklízel patentové spisy do trezoru, ale postavil se na odpor. Výsledek? Další perzekuce, zákazy a šikana.
Konec dobrý...
Po roce 1989 se dočkal všeho, co mu patřilo. Stal se předsedou Československé akademie věd, jezdil po světě, sbíral ceny. A co peníze? Mohl být jeden z nejbohatších lidí planety. Místo toho zůstal skromným pánem v obnošeném svetru.
Když zemřel v roce 1998, odcházel muž, který dokázal to, co žádná moderní laboratoř s nekonečným rozpočtem: postavit přelomový vynález z věcí, které našel doma pod postelí.