Prošel jsem si třemi pracemi v sociálních službách. Všechny rámcově spojovaly dvě červené nitě. Hlad po penězích.
foto: SinMed.cz/Nesedat...
Ve všech třech pracích jsem si prošel i cyklicky se vracejícími obdobími, které bych nazval – musíme vyplýtvat rozpočet, jinak příští rok bude menší. Princip, který platil před lety. A jak vím od bývalých kolegů, platí doposud.
Každé oddělení má na rok svůj rozpočet určený na vybavení. Kolik utratí, tolik se zpravidla přelije i do dalšího roku. Nutné výdaje, tak se tomu říká. A tak v jedné práci jsem s pocitem trapnosti sledoval, jak se kupují nové skříně, protože se prostě musel utratit rozpočet. Ty staré se ztratily někde ve skladu, z kterého putovaly jako malá domů k někomu do obýváku. Měnil se i krásný gauč, neponičený, na pohled fungl nový… za fungl nový. Hlavně se musí utratit peníze. „Starý“ gauč opět odcestoval na tajemnou trasu skladiště a malá domů.
Z takového rozpočtu se pak kupovaly i různé ptákoviny. Jako třeba, pamatuju si, čistička vzduchu s ionizátorem, která se umístila do sterilního prostoru bez jediného prachového zrnka letícího místností, protože na všech oddělení se denně šúrovalo.
Prazvláštní taktika
Prazvláštní taktika, která, jsem o tom přesvědčen, státnímu rozpočtu umí ročně řádně zatopit.
Ale pak je tu i druhá stránka hladu po penězích. Zaměstnaneckého hladu.
V domově důchodců jsem měl tu čest pracovat v době úsporných balíčků za Miroslava Kalouska na postu ministra financí.
Na výplatnici se mi kulatilo vskutku humorných něco přes devět tisíc měsíčně. A, stejně jako ostatní, jsem si na tajno odnášel v rendlíku „ukradené“ jídlo pro vlastní rodinu, abychom s takovým platem vůbec nějak vyžili. Slovo ukradené dávám záměrně do uvozovek, protože obědy se vozily ve varných, jak bych to, no, válcích. A vždy zbyla polovina jídla. A to se buď vyhodilo, nebo si zaměstnanci nabrali a donesli si domů. Nikdy to nebylo tak, že by se stařečkům a stařenkám ubíralo z talíře.
Šetřit!
A k této humorné výplatě přišlo z radnice befelem, že v rámci úsporných balíčků se bude ubírat na výplatě i pečovatelům. Protože Miroslav Kalousek se jal léčit churavějící ekonomiku okrádáním těch nejchudších.
Slyšel jsem, nezažil, že jedna pečovatelka sešvihala mokrým ručníkem jednoho vzpouzejícího se ve sprše. Přišel samozřejmě naprostý odsudek, pohrdání něčím takovým. Ale po čase jsem si řekl: Frustrovaná paní, které ruply nervy i kvůli tomu, že nemá na to, aby koupila svým dětem banány, a přitom vidí, jak se „banány“ v práci doslova plýtvá. Není to obhajoba, ale jistý údiv nad tím, že předpokládáme, že finančně frustrovaný člověk bude pečovat dobře o svěřené a v lecčems bezmocné lidi. Někdy mu ty nervy prostě povolí.
I teď jsou peníze v sociálních službách mizerné. I teď systém produkuje finančně frustrované lidi a chce po nich výkony meditací zrelaxovaného lámy.