O důstojnosti člověka se staženými kalhotami. Sociální služby na vlastní oči

09. 12. 202514:04

V domově důchodců jsem na pozici pečovatele měl jednoho oblíbeného pána. Byl to čahoun, chlap dvoumetrová.

O důstojnosti člověka se staženými kalhotami. Sociální služby na vlastní oči
foto: SinMed.cz/Senior, ilustrační foto

Pracoval jsem na oddělení se zvláštním režimem. Tedy na oddělení, kde ordinovali ruku v ruce doktoři Parkinson s dominantním doktorem Alzheimerem. To doktor Alzheimer měl celé oddělení pod palcem. Měli jsme tam paní, která neustále křičela, že má hlad. Pořád. Pět minut před obědem stejně jako pět minut po obědě. Zapomněla, že právě pojedla. A volala, křičela, chtěla jíst. Přitom to v hlavě měla jinak v pořádku. Když dostala na utěšenou nakrájené jablko, bystře se na člověka podívala a povídá: „Z toho budu mít tak akorát hlad.“ Ale vysvětlit jí, že před chvílí jedla, bylo marné.

Pan K

Na oddělení pochodoval po chodbě i můj oblíbenec, říkejme mu pak K. Pan K. občas rád vyrážel po obědě na špacír, a to bez upozornění a bez ptaní. Logicky, byl to pán v letech, doma kdysi dominantní, jak jsem se dozvěděl, proč by se měl ptát na nějaké dovolení.

A tak někdy v nestřeženou chvíli vzal čáru. Tiše otevřel dveře, tiše je zavřel a zbyl po něm jen závan touhy po svobodě. Za pár minut se ozval telefon. Volali z vrátnice. Máme ho u vchodu, chce ven, začíná být agresivní, ozvalo se ze sluchátka.

Když jsem pro něj šel poprvé, na vrátnici jsem spatřil výjev hodný antické tragédie. U dveří stojí pan K., před ním se krčí vyděšený vrátný. Vrátný volá: „Nemůžete ven!“ Pan K. odpovídá, že se nebude nikoho ptát, že není ve vězení. A už už zvedá ruku, že udeří drzého dozorce, v tomto případě vrátného.

Měl jsem před sebou dvě možnosti řešení. Vrhnout se na pana K. a společnými silami s vrátným jej přemoci, udolat a takto udolaného jej převést na oddělení. To by byla mela. Pořádná.

Anebo druhá možnost, které jsem hned využil.

„Kam jste vyrazil, pane K.,“ oslovil jsem ho.

„Jdu ven a tenhle skrček,“ máchl rukou směrem k vrátnému, „mě nechce pustit. 

A zase se zaměřil na vrátného a bodal do něj zlým pohledem.

„Výborný nápad, co tady, že jo,“ povídám já. „Půjdeme ven, mě už to tady také nebaví.“

Vrátný se na mě podíval jako na blázna. Pan K. v papučích, nalehko, za prosklenými vchodovými dveřmi pošmourno, nevlídno, škaredo.

Jenže pan K. získal spojence. Otočil se na mě a povídá: „Tak jdeme.“ Vyrazil jsem k němu, vrátného poprosil, ať nám, s prominutím, uhne, že jdeme ven. Ten rozpačitě ustoupil. Otevřel jsem dveře, udělal první krok ven a věren předloze komisaře Colomba se zastavil a se zdviženým ukazováčkem se obrátil k panu K.

„No jo, pane K., to jsem ale popleta. Vždyť my ven nemůžeme. Takhle neupravení do společnosti. Vždyť podívejte, nejste ani pořádně oholený. A ty papuče,“ povídám a sleduju reakci.

Vrátný se začal usmívat, pan K. se začal mračit.

„To je pravda,“ povídá.

„Co kdybychom se šli připravit a na špacír vyrazíme až potom. Holení máte, že?“

Pan K. přikývl.

„Tak pojďte, já vám pomůžu,“ a šli jsme zpátky na oddělení. Tam jsem mu na tváře nanesl pěnu na holení, hezky do hladka jej oholil a když jsem mu mazal tváře kolínskou, dávno už nevěděl, proč jsme tady a že dole na vrátnici byl příčinou téměř antické tragédie. A takovou, teď už antickou komedii, pan K. způsoboval nejméně třikrát týdně. Vždycky na ten trik skočil. Nepamatoval si, že už na něj naskákal tolikrát.

 

Tagy