Láska s doktorem Alzheimerem. Sociální péče na vlastní oči

Práce v domově důchodců, řehole, permanentní posilovna a navíc boxerský ring. Ale vše s láskou. Jak jinak.

Pracoval jsem několik let na oddělení se zvláštním režimem domova důchodců v Semilech, tedy na oddělení, kde se nadvlády ujal beze zbytku doktor Alzheimer se svou věrnou asistentkou demencí.

Měli jsme tam moc fajn paní. Říkejme jí paní J.

Mozek paní J. doktor Alzheimer ovládl zcela. Nepamatovala si nic, nemluvila, zato, mám ten pocit, ve své zoufalosti z toho všeho byla agresivní. Uměla pěkně praštit, uměla se pěkně ohnat.

Jednou, to byla na oddělení čerstvě, jsem k ní vyrazil na večerní omývání a přípravu do postele.

Metoda každodenně rutinní. Vyčistit zuby (nebo klapačky), opláchnout trochu obličej a je-li potřeba, přebalit.

Paní J.

Paní J. byla ležák, plně inkontinentní. Když jsem jí sundal plínu, omyl a nandaval plínu novou, chytila mě paní J. oběma rukama za vlasy a já poznal, co je bolest. Držela mě za vlasy, mávala se mnou jako s pápěřím a neartikulovaně řvala. Co dělat? Přidal jsem se k ní s trochu artikulovanější verzí křiku ve smyslu – pomóc. Prát jsem se s paní J. nemohl, mohl bych jí polámat ruce, nějak jí ublížit. Tak jsem se přepnul do stoického módu a čekal, až přiběhne kolegyně a za pomoci pečovatelských chvatů a hmatů mě osvobodí. Povedlo se. Trochu rozčepýřený a trochu vyděšený jsem paní J. dopřebalil a napříště k ní chodil s jistou opatrností.

Ale přesto jsem si k paní J. našel krásný vztah (v sociálních službách není místo na to, někoho si na pořád zprotivit. Já tam chodil do práce, ale starat se o lidi, kteří tam měli svůj domov na dožití. A aby mu k posteli chodil nějaký nabručenec, který péči odflákne, takhle to prostě nemůže fungovat). Krásný vztah jsem si s paní J. vybudoval kupodivu skrze jejího manžela.

Chodil denně. Byl stejně starý jako jeho žena, přes osmdesát. Byl to takový živý a čiperný pán, s očima, z kterých crčela dobrá nálada, dobrý smysl pro humor, zkrátka dobrý člověk.

Nosil své ženě jím doma uvařené obědy. „Má to tak ráda,“ říkával.

Nosil jí pamlsky. Vždycky u ní seděl, chytil ji za ruku, mluvil na ní, vyprávěl, co se děje doma, co sousedi, co jejich kamarádi.

Neodpovídala

Ona mu neodpovídala. Mluvit už neuměla, jen ležet a mávat rukama, sem tam jimi něco drtit. Ale její manžel v ní něco probouzel. Vždycky se zklidnila. Nechala se od něj chytit za ruku. Naslouchala.

Jednou nám tam manžel paní J. zůstal až do večeře, dveře byly pootevřené. Přicházel jsem s talířem ke dveřím a škvírou zahlédl, jak manžel paní J. leží opřený o její rameno, tiše brečí a ona ho druhou rukou něžně hladí po hlavě.

Zkoprněl jsem a tajně, já neurvalec, zíral na tu nejkrásnější možnou formu lásky, kterou jsem kdy spatřil. A pomalu mi docházelo, že oni dva spolu prožili celý život, milovali se, byli mladí, šťastní, chytali se za ruce, sem tam se o sebe při každodenní práci otřeli, jemně se jeden druhého dotkli, aby o sobě věděli, aby se cítili spolu. A to, co sleduju škvírou ve dveřích, je jen takový obyčejný konec života v lásce, o kterém už se ve filmech moc nemluví, protože takový konec nevypadá moc filmově, načančaně.

Tiše jsem vycouval. Paní J. si dala večeři o pár desítek minut později. Už nevěděla co zažila, já na to, doufám, nikdy nezapomenu. Její manžel ten den odcházel z návštěvy smutně šťastný. Druhý den zase přišel s rendlíkem, kde měl pro svou ženu navaříno.