Když jsem pracoval v domově důchodců prvních šest měsíců, nastoupil jsem na svou první dovolenou a zajel do rodného domu navštívit svou mámu. Ptala se, co domov důchodců. Odpověděl jsem jí popravdě. Než tam jet, radši si to hoď.
foto: SInMed.cz/Nemocnice Kutná Hora
Byla to taková hrůza?
Upřímně? Ano. Na mém oddělení, kde jsme pečovali o lidi s demencí, byla péče špičková. Skutečně jsme s těmi lidmi byli, starali se o ně, snažili se, aby domov důchodců aspoň náznakem připomínal domov skutečný. Ač, pravda, nejspíš marně. Protože to byla prostě péče institucionální, která nikdy nedokáže nahradit skutečný domov. Byli tam odložení lidé, kterým z očí koukala zmatenost nejen z potýkání se s Alzheimerem, ale i zmatenost, proč nejsou doma a proč kolem nich nejsou jejich lidé, jejich blízcí, jejich rodina.
Je to tam na dožití. Na dožití v neosobním prostoru s personálem.
Na oddělení s Alzheimerem prosím. Tam lidé, pro své štěstí, vlastně zapomněli nebo si jen matně vzpomínali (většinou na své mládí, rodinu už nepoznávali).
Rodiny to znají
Na jiných odděleních prostě byli vězni. Ne režimem samotného domova, ale vězni vlastní opuštěnosti. Rodina přijela. Možná jednou za měsíc, možná jednou za rok, možná nikdy. A i když přijeli, nebylo to ono. Vzpomeňte si na to, když jste vy nebo váš blízký leželi v nemocnici a konala se návštěva. Všechno to bylo rozpačité, neosobní, bez těch zdí vlastního domova, kterým svěříte všechno. To zdi nemocnice neumí. A neumí to ani zdi domova důchodců. Těm tak leda šeptem sdělujete, že chcete pryč. A když už vás doma nechtějí, nemají pro vás místo ani čas, tak…
Četl jsem článek Seznam Zpráv s názvem „Nemocný táta, nedostupní lékaři a rodina na dně: Katastrofální selhání“. Rodina, její starý otec má Alzheimera, rodina je na péči sama. Ale zároveň nechce svého tátu poslat do domova důchodců na oddělení se zvláštním režimem. Rodina popisuje, že nemá dovolání, že asistenční pečovatelská služba je nedostupná, že stát vlastně nutí rodinu, aby svého starého tátu odevzdala do nějaké pečovatelské instituce, nestarala se o něj. Popisují svůj strach z toho, že by tam z jejich tatínka udělali „zeleninu“. To jest, že jej nadopují prášky, aby ležel a dal pokoj.
Ne, děkuji
Domov důchodců má být krajní možnost, nikoliv jakási automatická pomsta za mateřskou školu. Pamatuju si na kolegyni, původem z Polska. Ta mi povídala, že v Polsku taková síť domovů důchodců jako v České republice není. Tam slouží domovy jen pro ty, kteří skutečně nemají rodinu.
Ostatní staroušci zůstávají doma, protože jejich dospělé děti by se musely propadat studem, kdyby své rodiče šouply někam na státem zřizovaný vejmenek. Jestli to platí stále, nevím. Doba pokročila a i polské děti mohly začít upřednostňovat kariéru a pohodlí před nejbližšími a odsudky okolí.
A teď k té mé „děsivé“ odpovědi vlastní mámě, že si to má radši hodit, než být v domově důchodců. Při příchodu do domova důchodců člověk ztratí to své. Samozřejmě, že u mnohých převažují výhody nad nevýhodami. Mají celodenní servis, péči, kulturní vyžití. Ale anonymizují se v davu, stanou se davem, žijí a bydlí v davu a s davem. Už to není o tom, že víte, že v tom svém nepořádku máte vlastně dokonalý pořádek, kterému rozumíte a víte kam a pro co sáhnout. Teď je to dezinfekcí denně čištěný prostor na dožití. A to není pro každého.
Kdybych měl skončit v domově důchodců, tak si to radši hodím.