Když paní L. umírala, držel ji manžel za ruce

REPORTÁŽ: Ruce, výrůstek po stranách těla, které slouží k drbání, mávání, práci, někdy i rýpání na ne příliš vhodných místech. V domově důchodců jsem poznal ruce i z jejich další neméně důležité role.

Ruce se jeví jejich každodennímu uživateli jako běžný problém, kterým není potřeba věnovat nijak výraznou pozornost. Ale v domově důchodců jsem objevil jejich výbornou funkci jakéhosi psychoterapeuta. A to obzvláště na oddělení se zvláštním režimem, kde se vlády ujala demence a Alzheimer.

Popíšu situaci. Jel jsem s paní L. na gastro vyšetření. Naše lékařka měla podezření, že paní L. má žaludeční vředy, protože často zvracela. A paní L., to nebyla žádná drobná stařenka, ale rázná metráková paní, které demence s Alzheimerem natolik potloukly mysl, že sama začala argumentovat boxováním.

Na gastro vyšetření, jak jde asi chápat, jsem se moc netěšil. Zbije doktory, zbije sestřičky. A to obzvláště, až zjistí, co se jí chystají dělat.

Jenže všechno dopadlo úplně jinak a vyšetření na gastru bylo jedno z nejlepších, které jsem v semilské nemocnici zažil.

Nezapomenu

Paní L. jsem dovedl do ordinace. Přítomen byl jen mladý pan doktor. Moc milý, hodný, vstřícný. Pomohl mi paní L. přendat na lehátko. Paní L. nešlo pro její pokročilou demenci nic vysvětlit. A tak jsme se pustili do akce. Nasoukat paní L. hadici do krku a podívat se do jejího žaludku. Děsivá představa.

Po prvním pokusu paní L. hadici vyškubla, praštila doktora do stehna tak, až vyjekl. Pan doktor to přešel velmi elegantně. Já se potil hrůzou, co bude následovat. A zatímco pan doktor čistil hadici k dalšímu použití, přidřepl jsem si k paní L. a nevěda co jiného, chytil jsem jí jemně ruku do té své a začal ji hladit po hlavě. U toho jsem se snažil uklidňovat ji slovy. Jen jednoduchými. Musíme, bude to dobré, jen chvilku, vydržíte to. A jak jsem jí držel za ruku a hladil jí, cítil jsem, jak můj stisk opětuje. Nikterak zuřivě. Prostě se chytila mé ruky a koukala mi do očí.

Můžeme? Ozvalo se od doktora. Přikývl jsem a zase se opotil. Teď jsem přímo před paní L., teď to nebude lékařovo stehno, ale můj nos. Ale držel jsem její ruku dál, dál jsem jí koukal do očí a popisoval, co teď přijde.

Doktor jí začal zase soukat hadici do krku. I pro člověka, který tuší, co se mu a proč děje, by byl vyděšený a jen neochotně spolupracující.

O mnoho později

Ale paní L. mě jen držela za ruku, hleděla mi do očí, přičemž z těch jejích se začaly řinout slzy strachu. Svůj stisk zesílila. Ale nezačala boxovat, vyšilovat, nezačala. Jen trpělivě čekala, až ta muka přejdou.

A takhle proběhlo naše gastro vyšetření. Koukali jsme si upřeně do očí a drželi se za ruce.

Nic dalšího nebylo potřeba.

Mohl jsem se s paní L. prát, držet jí ruce za zády, všechno to mohlo proběhnout násilím. A vyšetření by i tak proběhlo. Nic takového se nestalo. Jak jsem ji chytil za ruce se dřepnul si před ní, aby mě viděla a slyšela, všechno se najednou uklidnilo.

Ruce, neuvěřitelně silný nástroj lidské vzájemnosti.

Když paní L., o mnoho později, umírala, seděl u její postele její manžel. A držel ji za ruce.

Ruce, krásný vynález.