Každodenní rutina v domově důchodců minutu po minutě

REPORTÁŽ: Z první linie, kde se ráno začíná v šest, hygiena je kolektivní sport a klepy jedou na dvě směny.

Popisuju vám tu už různé perličky a katastrofy z domova důchodců, ale ještě jsem nezmínil to základní – každodenní rutinu, která by mnohé z vás poslala do kómatu. Pojďme na to.

Ráno budík na šestou. Pro ranní ptáčata brnkačka, pro mě – vášnivého nočního čtenáře – osobní nepřítel. Ale co naplat, pečovatelská služba nečeká.

6:45 – Příchod do práce. První zastávka: vrátnice, chrám klepů a kniha příchodů. Podepisuju se a už slyším: „Tak víš, že ta z jedenáctky se včera večer zase sešla s tím z vedlejšího křídla? A pan Novák zase křičel, že k obědu bude UHO.“ UHO, pro nezasvěcené, je Univerzální Hnědá Omáčka, náš kulinářský evergreen.

6:50 – Nástup na oddělení. Zatím ticho, klienti spí. Spěchám na kuřárnu na předávku s noční směnou, protože tam musí všichni – kuřáci, nekuřáci, abstinenti i ti, co jen dýchají. Dozvím se stručná fakta: kdo potřebuje k doktorovi, kdo je dnes „jinak“ naložený. A samozřejmě další dávka klepů. Tady se informace šíří rychleji než internetem.

Krátce po sedmé – vyrážíme na pokoje. Příchod má svůj rituál: nakouknout, nerozsvěcet. Jen jemně nakouknout do říše snů. Pokud někdo bdí, popřejeme „Dobré ráno“ a zeptáme se, jestli můžeme pomoci s ranní hygienou. To je taková slušná narážka na to, že teď vás budeme přebalovat. Což také hned nastává. Proč nerozsvěcet? Božínku, představte si, že se sotva probudíte a už vás někdo žene před výslechovou žárovku.

A začíná tanec zvaný ranní hygiena. Na našem oddělení se zvláštním režimem jde prakticky o kolektivní ranní cvičení. Na přebalování dospělého člověka by ideálně byly potřeba tři ruce. My máme jen dvě. Takže improvizujeme jako krotitelé v cirkuse – s vodou, pěnou a jednorázovými žínkami. Během toho klienta informujeme o dni, programu a samozřejmě o obědě. A pak kalupem do dalšího pokoje!

8:00 – Snídaně. Namazat, naložit, nakrmit. Někdy mám pocit, že jsem vrchní v závodní restauraci, kde si každý host vleže vychutnává krajíc namazaný přímo před nosem.

Po snídani přichází zasloužená kuřácká pauza (i pro nekuřáky, to je zákon). A pak startuje hlavní program: koupání. Každý klient se musí vykoupat dvakrát týdně. Soběstační jsou páni svého času, ostatní se řídí harmonogramem.

Představte si scénu: klient se na pokoji zahalí do prostěradla jako římský císař, pak ho posadíme na pojízdný zvedák a jedeme do koupelny. Nájezd do vany, puštění vody. „Pane Nováku, je to dobré?“ Někdo má rád vodu, po které se vaří čaj, někdo preferuje chladnější variantu. Pak následuje kompletní mytí – žádné místečko nesmí být opomenuto, to by se mohlo vzbouřit.

Po důkladném spláchnutí zabalíme klienta do ručníku, vyzvedneme, promastíme, ostříháme nehty, pány oholíme. Oblékne se a většinou míří zpět na pokoj, kde po této akci rád usne. Celou dobu je třeba dopředu říkat, co bude následovat. Mluvit a mluvit, popisovat, aby se nedělo nic překvapivého, co by člověka na zvedáku nevyděsil.

Následuje další kuřácká pauza. Mezitím kolegyně uklízejí pokoje. A takto se pokračuje až do oběda.

Oběd – vyzvednou u vrátnice, dovézt na oddělení, naložit, roznést, nakrmit. Když máte štěstí, není to UHO.

Odpoledne pak záleží na dni: někdy ergoterapie (tvořivé vyrábění), někdy kino (většinou české komedie) nebo výlet do cukrárny v přízemí. V létě vyrazit na zahradu nebo do města s vozíkem. 

Večeře – namazat, nandat, roznést, nakrmit. A pak už jen čekáme na noční směnu. Mezitím samozřejmě řešíme nenadálé situace, nehody, a hlavně – hodně povídáme a držíme za ruku. Protože někdy je to ta nejdůležitější část naší práce.

Tak takhle vypadá jeden obyčejný den v domově důchodců. Je to mix drilu, improvizace, nekonečných klepů a malých lidských okamžiků.