PŘÍBĚH: Když se řekne „práce na oddělení se zvláštním režimem“, představíte si možná pouta, tísňová volání a adrenalin. Já si ale představím tři hodiny strávené honěním pana F., který si vzal do hlavy, že vyrazí do světa. Ano, i to byla má realita jako pečovatele. Jenže moje služby byly tak trochu rozdělené na dvě spolu související větve – staral jsem se nejen o tu fyzickou stránku věci na oddělení, ale zároveň jsem byl přidělen… no, řekněme na výpomoc k duši. Konkrétně na ergoterapii.
foto: SinMed.cz/Seniorky, ilustrační foto
A než se zvedne vlna dotazů, co to sakra je ta „ergoterapie“, není to žádná tajná metoda cvičení s činkami pro důchodce. Ergo původem z řečtiny znamená práce. Takže ergoterapie je v podstatě léčba prací, aktivitou, smysluplným zapojením. Jde o to, aby ruce, hlava i srdce nezrezivěly, i když tělo občas vrže. Je to takové dávkování důstojnosti, zabalené v něčem, co vás baví. A my jsme k tomu měli jeden geniální nástroj: cukrárnu.
Prvorepubliková cukrárna
Jednou týdně, vždy ve čtvrtek odpoledne, se společenská místnost proměnila v salón, který by mohl konkurovat nejedné prvorepublikové kavárně. Zázrak se odehrával mezi čtyřmi zdmi, které jinak pamatovaly nucený poslech dechovky z amplionů. My jsme jim dodali vůni kávy, cukru a svobodného prostoru pro drby všeho druhu.
Po pravdě, po těch perných hodinách na oddělení, kde šlo často hlavně o to, aby bylo vše čisté, nakrmené a medicínsky v pořádku, byl tento přesun jako cesta z továrny do Disneylandu. Z péče o těla na péči o duši. A duše, jak jsem brzy poznal, mají často mnohem větší hlad a žízeň.
Když jsem v té cukrárně začínal a poprvé se postavil za roli „číšníka s úsměvem“, myslel jsem, že ten úsměv sundám z tváře teprve až půjdu domů. Držel jak přilepený. Byla to prostě jiná galaxie. Tady se lidé těšili. Byli na sebe až neuvěřitelně zdvořilí. „Děkuji, mladý muži,“ „Prosím, račte si přisednout,“ „Váš úplet je dnes úžasný, drahá!“ Klevetilo se, ale stylově. Vzpomínalo se, ale s nadhledem. Byla to jedna velká, sladká, terapeutická selanka.
A ta nabídka! I pro naše labužníky s cukrovkou jsme měli speciální řadu, kterou bych nazval: „Zdraví škodí jen mírně“. Hlavně, že to vypadalo důstojně a chutnalo to jako naděje.
Největší radost je rozdávat radost
Na mé druhé štaci v cukrárně si mě vzala stranou šéfka naší ergoterapie. Když jsem nastoupil, prý se atmosféra ve čtvrtek odpoledne znásobila. „Víte proč?“ zeptala se s takovým tím šibalským pohledem lidí, kteří znají tajemství světa. „Ty naše babičky jsou strašně ješitné! A když jim tady chodí mladý, neohrabaný, ale usměvavý rošťák jako vy a podstrojuje jim, vtipkuje a dělá, že jsou to nejkrásnější dámy v sále… tak se cítí zase na dvacet. A to je lék, který nenajdete v žádné příručce,“ poplácala mě po zádech a vyslala s další várkou dortů mezi ješitné důchodkyně.
A měla pravdu. My jsme je jen rozsadili ke stolkům podle toho, kdo s kým chtěl tvořit drbací kotel, pak už to šlo samo. Byla to anarchie zdvořilosti, revoluce radosti. Čtvrtek co čtvrtek jsme pak obcházeli oddělení a před dveřmi už postávali nejen dámy v nejlepších šatech, ale i ti dva či tři páni, kteří se tvářili, že je to nezajímá, ale jejich oči svítily o sto šest. Čekali, až přijde ten okamžik, kdy na pár hodin zapomenou na bolavá kolena, na prášky, na samotu. Anebo naopak kdy si s kouskem dortu na vidličce vzpomenou na to, kým vlastně pořád jsou.
Bylo to krásné, veselé, milé. A já jsem se tam naučil jednu zásadní věc: někdy je nejlepší medicína prostě dortík, šálek kávy a trocha neškodného rošťáctví v podání mladého muže, který si právě uvědomil, že roznášet radost je to nejdůstojnější povolání pod sluncem. I když pak v pátek zase honíte pana F. po oddělení s tím, že v trenkách, jen v trenkách ven prostě nesmí.