PŘÍBĚH: Mezi základní techniky přežití při práci i pobytu v domově důchodců patří neunudit se k smrti. Tak to prostě je. A tak i tam, na oddělení se zvláštním režimem, se někdy děly pěkné taškařice.
foto: SinMed.cz/Zubní křeslo
Oddělení se zvláštním režimem? Pod tím si nepředstavujte žádné oddělení pro bývalé trestance, stoupence Voldemorta nebo podřízené Dědy Mráze. Je to prosté oddělení, kde bude končit postupně čím dál větší část společnosti, aniž by o něco takového žádala… tedy, neřeší-li se životní styl a nechuť se během aktivního života učit zpaměti básničky. Oddělení se zvláštním režimem je totiž oddělení, kde se sdružují lidé, u kterých propukla demence a kterým život řídí doktor Alzheimer.
A ten sehrál v následující taškařici svou nezastupitelnou roli.
Byl čas oběda. Ti, kteří se dokázali postavit na vlastní nohy a posedět na židli, se odebrali do jídelny. Útulný kousek oddělení, kde co umakartový stůl, to PVC ubrus, aby byla údržba rychlá, efektivní a nezvrhla se do spektakulárních rvaček s prádelnou nad otázkou, proč třikrát denně dáváme prát jeden a ten samý ubrus.
Ke stolu se přišourala půl hodiny před obědem i paní J. Hladová, s očima navrch hlavy, co to přilétne na její talíř. Po pěti minutách k ní přibyl i pan H. Hladový a s očima navrch hlavy, co bude dobrého. Seděli. Každý si vedl svou nezávisle na sobě, ač se potkali u stejného stolu, sami v jídelně. Ale tak to na oddělení se zvláštním režimem prostě chodí.
Kde mám zuby?
Nechali jsme je sedět a vyrazili pro oběd k vrátnici.
Byly knedlíky. A UHO. Oblíbená pochoutka závodního kuchtění.
Na směně jsem dostal funkci krmiče. Kolegyně nandávaly do talířů, já zaplul do pokoje paní R. na krmení. Krmím, naslouchám přežvykování a jejímu vyprávění, že tři dny nejedla a že jsem její záchrana (jedla snídani o pár hodin předtím a pak v letu zakousla jako hladová šelma i svačinu). Když tu slyším z jídelny křik: Já nemám zuby, někdo mi ukradl zuby! Pak dupání a chlácholení prokládané dalším voláním, že zuby byly nějakým záhadným mezinárodním zločineckým syndikátem zcizeny a měla by se volat policie.
Ale jak se říká a žije v každém domově důchodců, vocamcaď pocamcaď. Na výzvy volat policii se reaguje chladně a uštěpačně. Nevolá se policie, volá se spíš trocha zdravého rozumu.
Žraločí aparát
Když jsem dokrmil paní R., nakoukl jsem do jídelny. A skutečně, před hladovou paní J. ležel plný talíř knedlíků a UHO. Nad ním paní J. žmoulající dásněmi kousek knedlíku a brblající na osud. Kolegyně už řádily v jejím pokoji a hledaly, kde by se tak kousací aparát mohl nacházet. Nacházet? Spíš nenacházet. Nebyly nikde. Když jsem dokrmil pana H. i paní L., pustil jsem se také do hledání. V koupelně? Nebyly. V jídelně? Nebyly. Pohozené na chodbě? Nebyly. Nikde nebyly. Učiněná záhada. Paní J. jsme slíbili, že v pátrání neustaneme… tedy jinak, že v pátrání ustaneme, protože sami padáme hlady, ale jakmile se naobědváme, uvidí takovou pátračku, jakou ještě nezažila.
Jenže i přes sliby jsme zuby, jinak řečeno klapačky, nenašli.
Když jsem pak před noční směnou ukládal pana H. do postele a jal se mu z pusy šťourat jeho klapačky na čištění, zjistil jsem, že si do pusy nacpal i klapačky paní J. Paní J. si totiž se svými klapačkami ráda hrála. Vyndávala si je, pokládala, louhovala si je ve svém čaji, ale i čajích spolustolovníků, zase si je strkala do pusy. A jak to tak vypadá, pan H. u stolu v jídelně viděl na stole zuby, tak je prostě popadl a strčil si je do pusy. A jedl ozbrojen tolika zuby, jako kdyby se chystal remake filmu Čelisti.
I tak to na oddělení se zvláštním režimem někdy vypadá.