V sociálních službách v několika různých domech jsem strávil osm let svého života. Ne jako klient, to snad až někdy na stará kolena, ale jako na všechno připravený pečovatel. A že na všechno, na to se v našem „seriálu“ podíváme skutečně ze všech stran. Ale začnu od začátku. Tedy první rozbalenou plenou.
foto: SinMed.cz/Záchranka
Bylo mi devatenáct, čerstvě mě vyhodili ze školy, protože nezkrotná puberta mnou cloumala tak, až to vzdělávací systém nedokázal vydýchat. I řekl jsem si: „Co s načatým časem?“ Ale dlouho jsem nedumal. Přišel mi totiž povolávací rozkaz od vojáků, tehdy ještě byla povinná vojna na jeden rok. Naštěstí už byla i možnost se vojně legálně vyhnout. A to prací. Ne v dolech, ale sociálních službách.
Začátek kariéry
Neváhal jsem. Na odvodu, už při vysvlékání do trenek a pod drobnohledem lékařů, jsem šermoval rukama a všem na potkání říkal, že na vojnu ne, že půjdu na civilku. A říkal jsem to tak často a tolika kolemjdoucím, až mě radši posadili k vojenskému psychologovi. Ten se mě opatrně vyptával: „Proč, proč to všechno?“ Vystresovaný z odvodu jsem jen blábolil o tom, že vojna pro mě není, že jsem na to příliš svobodný duch. Pustili mě s tím, že mám u okénka vyplnit žádost a už se neukazovat. Až později mě napadlo, že jsem mohl před psychiatrem zahrát divadýlko a vydyndat z něj tak modrou knížku. Ale socialismus už byl dávnou minulostí, moc se se mnou nepárali a poslali mě na civilku.
Našel jsem si ji v Ústavu pro mentálně postižené - tehdejší název, na dnešní dobu trochu nekorektní. Dnes se stejná instituce jmenuje Integrované centrum pro osoby se zdravotním postižením. Jiný název, funkce stejná.
V kanceláři rozhodli, že půjdu na oddělení s ležáky. Tam je prý potřeba mladých svalů, protože ležáci se musí často zvedat, nosit, přenášet, přetáčet a celkově s nimi manipulovat od božího rána až do večerního kuropění. A často i hluboko v noci. A byla doba prakticky porevoluční, nějaké vymoženosti ve zvedácích byly hudbou daleké budoucnosti.
A tak jsem přišel do rodičovského domu, sedl si a pozoroval po očku smlouvu o vykonání civilní služby. Odměna měsíčně 1 600 korun českých, něco na způsob kapesného. K tomu možnost stravy zdarma na pracovišti. Zavazující povinnosti o odpovědném přístupu k práci, bezpečnost práce, citování paragrafů a štempl s podpisem pana ředitele. Byl jsem přijat, neplandal jsem systému jako nějaké špatně přikolíčkované prostěradlo.
Poprvé
Jdu poprvé do práce. Budu užitečnou součástí země. Těšil jsem se. Jako každý, kdo ještě neví, do čeho jde.
První den v práci byl objevný.
U vchodových dveří mě převzala vedoucí celého oddělení. Vzala si mě do kanceláře a vyprávěla o práci, o směnách, zapsala mě do rozpisu. Každý den od sedmi do tří. Budu po ruce celému baráku, kde jsou dvě oddělení. Kde křiknou, tam přiběhnu.
A hlavně, dnes, první den práce, jsem tu jen na koukanou. Nic nebudu dělat, jen přihlížet a učit se. To si myslela a tvrdila vedoucí, mé budoucí kolegyně nikoliv.
Uvedla mě na oddělení. Jakmile za ní zapadly dveře, otevřely se přede mnou první dimenze durch použité plíny, kterou jsem měl vyměnit. Jak pravila má kolegyně – nejlépe se naučíš plavat, když tě hodí do vody.
Pokračování příště