PŘÍBĚH: Všichni to známe. Povinné školení o bezpečnosti práce. Hodiny, kdy se mozek přepne do režimu „vyčkej a přežij“, myšlenky bloudí k obědu a jediné nebezpečí, které vnímáte, je hrozba usnutí s otevřenýma očima.
foto: SInMed.cz/Vchod do domova důchodců
Dovolte mi, abych svým příběhem z dob, kdy jsem pracoval v domově důchodců, formálně a s patřičnou pokorou prohlásil: Školení jsou proto, aby vás právě takoví šťouralové jako já neproměnili v živou statistiku. A někdy k tomu stačí jen jedna neposlušná polévka.
Práce v domově byla směs obrovské humanity a naprosté každodenní reality. Můj úsek byl takzvaně „se zvláštním režimem“, což v překladu znamenalo, že dobrá polovina místních strávníků by bez pomoci nepozřela ani řízek, natož aby si ho uměla ukrojit. A právě oběd byl každodenní logistickou operací hodnou generálského štábu.
Kuchyně sídlila v jiné budově. Každý den přesně v 11:30 zastavilo u vrátnice auto našeho všeuměla-údržbáře, který na korbě přivážel kovové barely s horkými obědy. V ten okamžik se u vchodu zhmotnila celá směna a vzniklo něco mezi přepadením vozu a organizovaným přesunem munice. Každý popadl svůj vozík, naložil barel a rozjel se k výtahu. Byl to závod s časem, protože hlad, a to jak obyvatel, tak personálu, je nejlepší hybatel dějin.
Vyklouzl, nespadl
Jednoho krásného dne, právě když můj mozek řešil klepy kolegyň, se to stalo. Jeden z těch kovových kolosů, naplněný do posledního mililitru zřejmě vařící polévkovou výbušninou, mi prostě a jednoduše vyklouzl z ruky. Nespadl. To by bylo příliš milé. On se na můj levý palec u nohy vrhl s přesností a zápalem, jaký by mu mohl závidět každý olympijský sportovec. A jak už to u příběhů tohoto typu bývá, víko se rozhodlo, že nebude jen němým pozorovatelem. S povzdechem, který jsem slyšel jen v duchu, se otevřelo a polévka mi nohu poctivě vykoupala.
A tady přišel můj největší profesionální omyl. Jakožto introvert, jehož první reakcí na krizi je neupozorňovat na sebe, jsem pouze bolestivě zamrkal, zvedl zbabělý barel zpět na vozík a začal jsem se, teď už s jednou nohou, která připomínala uvařeného humra, belhat k výtahu. Cestou jsem jen vnímal, jak mi pod ponožkou pulzuje bolest a jak mi pomalu, ale jistě, dochází, že se mi ponožka možná připéká ke kůží.
Na oddělení jsem předal vozík s ledovým klidem a zmizel v koupelně. Když jsem pod studenou vodou opatrně stáhl ponožku, čekal na mě pohled, který by obstál v hororovém trháku. Palec zdobila rána tak hluboká, a tak sytě rudá, že by mohla sloužit jako logo pro minulý režim. „Rudá jako hvězda nad Kladnem,“ napadlo mě tehdy s poetikou, která přichází právě s šokem.
Už?
Z chodby se už ozývalo: „Kde jsi?! Musíme rozdávat, krmit, je tu rámus!“ Co na tom, že mi právě odumírá končetina. Práce musí jít dál. Rychle jsem ránu opláchl (to bylo jako hasit lesní požár stříkačkou na květiny), a k vozíku jsem se vrátil s nohou na boso. To byl ovšem detail, který kolegyně, byť zmožené každodenním chodem ústavu, nemohly přehlédnout.
Následovala kanonáda otázek: „Co se stalo?! Proč kulháš?! Proč máš nohu červenou a vypadáš, že jsi právě přežil výbuch?“ Přivolaná vrchní sestra, žena z oceli, se na ránu podívala, zbledla ještě víc než obvykle a pronesla památnou větu: „Chlapče, to jde až na kost.“ To je věta, kterou nechcete slyšet nikdy, a už vůbec ne od člověka, který denně vidí věci, z nichž by obyčejnému smrtelníku přestalo fungovat trávení.
Následoval telefonát na údržbáře, který místo „Jéžiš, to muselo bolet“ jen lakonicky poznamenal: „Tak jo, nalož se, jedeme do nemocnice.“ Cestou mi volal na recepci, aby jim oznámil, že „vezu chlapa s vážným úrazem po rvačce s vařící polévkou“. Představoval jsem si, jak na pohotovosti zbystří a chystají sterilní sál.
Realita byla… česká
Byl čas oběda. Ambulance byla pustá a prázdná. Seděl jsem tam se svým vařeným palcem a čekal. A čekal. Věděl jsem, že někde v závodce nedaleko sedí sestřičky, doktoři, ale také talíře s knedlíky. A v této soutěži mezi živlem hladu a živlem mého utrpení bohužel jednoznačně vedl ten první. Lékař se dostavil až po hodině.
Dočkal jsem se rentgenu (kost naštěstí celá), zásoby mastiček, hromady obvazů a instrukcí, které byly delší než příručka k nové pračce. A pak přišly tři týdny doma na nemocenské. Tři týdny, kdy jsem mohl v klidu přemýšlet o tom, že některé polévky nejsou jenom jídlo. Jsou to horké, tekuté lekce z bezpečnosti práce, které vás – doslova – doženou až do morku kostí.
A ponaučení? Poslouchejte při školeních. I když jsou zdánlivě nudná. Protože nikdy nevíte, kdy se proti vám spikne polévková dělostřelecká brigáda a vy budete potřebovat vědět, jak správně zvedat těžká břemena. A hlavně nikdy nepodceňujte introvertní snahu „to nějak přežít“. Někdy je lepší zakřičet „POMÓÓÓC!“ hned, než pak měsíc vysvětlovat, proč chodíte v sandálu uprostřed zimy.