Štěpán Cháb: Jak jsem dával svou první pomoc

PŘÍBĚH: Civilní službu jsem si odbýval v ústavu sociální péče. A asi dva měsíce po nástupu jsem si užil jeden hororový den.

Začal normálně. Nástupem na oddělení (dělal jsem u ležáků), snídaní, krmením, přebalováním.

Jeden z klientů, říkejme mu Josef, na tom ten den nebyl dobře. Nebo jinak, ten den na tom byl hůř než v předchozích dnech, kdy se jeho stav začal zhoršovat a kdy u něj byla několikrát i rychlá záchranná služba.

Po obědě jsem dostal od zdravotní sestry rozkazem, abych mu srazil horečku vlažnou sprchou a zabalil ho v posteli do pokrývek.

Sprcha se Josefovi nelíbila, ale teplota šla rozhodně dolů. Zdravotní sestra si spokojeně pokyvovala hlavou.

Následoval oběd, Josef nic nechtěl.

Byl unavený. Chtěl spát. Nechali jsme ho.

Tady si dovolím malou vsuvku. Ležáci s mentální retardací, často lidé, kteří se nedožívají vysokého věku, umírají i kolem dvacátého nebo třicátého roku svého života. Josef se blížil k tomu třicátému.

Práce probíhala dobře, dokud nepřišla výměna směn. Pečovatelky se střídaly v sedm večer, já jako civilkář měl službu do desíti do večera. V tu dobu jsem pomáhal jediné pečovatelce s ukládáním do postele, s přebalováním, s uklidněním oddělení do nočního klidu.

Klid, ten se ovšem nedostavil

Byl jsem zrovna na pokoji, přebaloval. Když tu se ozval křik „Štěpáne, rychle.”

Vyběhl jsem.

Pečovatelka se skláněla na Josefem.

„Rychle,” volá na mě.

Přiběhl jsem. Josef nedýchá, oči se mu vyvrací.

Pečovatelka na mě koukla. Masíruj srdce, vyštěkla.

A tak jsem, bez školení, asi podle amerických filmů, dal ruce na Josefův hrudní koš a začal. U toho se ptal: „Kolikrát, kolikrát to mám zmáčknout?”

„Patnáct.”

A tak jsem masíroval. Jedna, dva, tři, čtyři, potil jsem se hrůzou, nikdy jsem nic takového nezažil, pět, šest, sedm, osm, koukám Josefovi do protáčejících se očí, děsím se toho, že už se nenadechne, devět, deset, jedenáct, dvanáct, ale mozek jako by se mi přepnul, nervy šly stranou, viděl jsem jen to masírování srdce a vnímal jen počítání, třináct, čtrnáct, patnáct.

Přestal jsem masírovat.

Sestřička se k Josefovi sklonila. Zacpala mu nos, zaklonila hlavu, nadechla se a všechen vzduch vydechla do jeho pusy.

A zase.

Jedna, dva tři, čtyři, jak jsem mu zmáčkl hrudník, sestřičkou vdechnutý vzduch se z Josefových plic vyvalil přímo na mě, pět, šest, sedm, osm, vdechl jsem jím vydechnutý dech, devět, deset, jedenáct, dvanáct, má to takovou podivnou pachuť, třináct, čtrnáct, patnáct.

Přestal jsem masírovat a převaloval si ten pach mrtvolného dechu. Žaludek se mi nezvedal, to ne, dobře mi ale nebylo.

Sestřička se zase sklonila, zase se do něj pokusila vdechnout život. Proceduru jsme opakovali asi deset minut.

Pak mě sestřička chytila za ruce, odtáhla a řekla: „Konec.

Josef umřel.”

Ne, hororový den nekončil

Vyklepaný jsem se odebral na terasu, kam se chodilo kouřit. Ruce se klepaly, vyděšeně jsem koukal do údolí a záviděl lidem v domech s rozsvícenými světly, že si dávají svůj večerní film s nohama v pohodlí, bez oživování, bez prvních pomocí. A pořád jsem u toho převaloval ten pach mrtvého dechu ve svých chuťových pohárcích a čichových receptorech.

Když tu se z oddělení ozvalo: „Štěpáne, rychle.”

Běžím dovnitř. V jednom pokoji se svítí, z něj se ozývá chroptění.

Rychle, odsávačku, dostanu povel.

Běžím pro ni.

Další dostal záchvat dušnosti. Už netuším, co měl za nemoc, netuším ani, čím jsme hleny odsávali, ale pohled na nádobu s přinejmenším půllitrem hlenů, kterou jsem pak vyléval do odpadu, tu z hlavy nevypudím. Hlenů jsme ho zbavili. Když jsme ho uložili, zhasli u něj světlo, před pokojem jsme se zastavili, chvíli tupě zírali, pak jsme se na sebe podívali a od nervů dostaly záchvat smíchu, který u sestřičky přešel v potlačovaný pláč.

Nebyl to pěkný den. Ale zase to byl den, který z hlavy nevypudím.