Hrozivý doktor Alzheimer úřaduje. Sociální služby na vlastní oči

Měli jsme na oddělení se zvláštním režimem, tedy oddělení s lidmi s demencí, jednu krásnou a milou stařenku. Čerstvě přijatá. Říkejme ji paní H.

Dostala se do domova důchodců podle zcela klasického klíče. Paní H. žila doma, měla pár domácích zvířat, zahrádku, své každodenní starosti a děti zaměstnané a dávno za pahorky.

Začala zapomínat. Klíče, vypnout vodu, nakrmit zvěř. Nakonec zabloudila i ve své vesnici, kde žila celý život a znala tam každý kámen. Bezradně bloudila po vsi a ptala se, kudy se dostane domů. To už měla dávno podanou žádost k nám.

Paní H. byla nesmírně hodná stařenka, ráda pomáhala, všetečně neustále něco kutala. Nerada posedávala nebo polehávala. Byla s ní i legrace.

Zvrat v jejím životě nastal při promítání kina. I tuhle bohulibou činnost jsem měl na starost já. Navozit z celého „baráku“ všechny, kteří se chtějí podívat na film a po demokratickém hlasování jeden pustit.

Ten den většina hlasovala pro oscarový film Obchod na korze. Nádherné československé dílo. Osazenstvo mého improvizovaného kina si chtělo po letech zase užít říznou slovenštinu a pohled na děsivé dějiny, které byly mládím mých svěřenců.

I paní H. hlasovala pro Obchod na korze. Usadil jsem ji doprostřed jako královnu do křesla. Jen ať se pokouká.

Zrovna když ve filmu Rosalie Lautmannová nechápavě hleděla na svého arizátora Brtka, když jí sděloval, že celý obchod je podle nového arizačního nařízení jeho, ošila se paní H. ve svém křesle a začala se rozhlížet. Bylo mi jasné, že se něco děje. A tak jsem za ní vyrazil. Nenápadně, abych ostatním nelezl do obrazu.

Stejně jako paní Lautmannová hleděla nechápavě na Brtka, hleděla paní H. i na mě.

Krutý diktát Alzheimera

„Co se stalo?“ ptám se.

„Já, víte, měla jsem nehodu,“ vypadlo z paní H. zrudlé rozpaky.

Začichal jsem a hned věděl, která bije.

„Nic hrozného se neděje, paní H., chvilku počkejte, skočím pro novou róbu,“ řekl jsem jí a rychlostí meteoru vyběhl do patra do skříně paní H. Potřebovala nové kalhoty, spodky. Vzal jsem žínku a pěnu na omývání. A běžím zpátky.

A protože jsme byli v domově důchodců, i královsky vypadající křeslo mělo kolečka, aby se dalo vymanévrovat s někým, komu se buď nechce vstávat, nebo vstávat nemůže.

Vyjeli jsme z jídelny, která se na tu chvíli proměnila na kinosál, a vyrazili i s křeslem na záchod. Pomohl jsem paní H. vstát, rozbrečela se.

„Nikdy se mi nic takového nestalo,“ brečela paní H. A měla pravdu. Nestalo. Naposledy někdy v dětské postýlce, když byla miminko. Byla jednou z mála, která na oddělení nepotřebovala pomoc s hygienou. Zvládala to sama. Až do teď.

A tak jsem ji chytil za ruku, pohladil ji po hlavě.

„Nikomu to neřekneme,“ povídám jí. „Ale teď to dáme rychle do pořádku.“

Po chvíli přikývla. A tak jsem přikročil k rychlé akci. Svléknout, pořádně u umyvadla s žínkou a pěnou omýt, usušit a obléknout.

Sedla si na křeslo. Ptám se jí, jestli chce dokoukat film. Zavrtěla hlavou. Odvezl jsem ji na oddělení. Dvě hodiny se trápila, styděla, pak zapomněla.

Do týdne byla na plenách, protože nehoda se stala pravidlem. I takový je diktát doktora Alzheimera.