Alkoholik v domově důchodců. Sociální služby na vlastní oči

PŘÍBĚH: Měli jsme v domově důchodců jednoho neobyčejného obyvatele, muže, který by se dal charakterizovat jako živoucí lekce z dějin osobního bankrotu. Bývalého alkoholika, přijatého trochu z milosti, s patinou života, která nevoněla po starém dřevě, ale spíš po zatuchlém lihu a nekonečné rezignaci.

Jeho produktivní léta, pokud můžeme ono slovo použít v nejvolnějším, téměř anarchistickém smyslu, nebyla ve znamení práce, nýbrž ve znamení systematické produkce prázdných lahví. Byl to solitérní továrník na prázdno, jehož hlavním výrobním tokem byla kocovina, kterou jako neviditelnou, leč všudypřítomnou mlhu, vypouštěl do svého okolí. A jaké to v tom domově, v tomto zvláštním přístavu pro lodi s poškozeným kýlem, vlastně měl?

Dokud to jde, není problém. Život je taková pozvolná jízda na kolotoči, kde si sami točíme klikou a občas si při tom nalijeme. Jenže jakmile to přestane jít, když ta klika zrezaví a upadne, problémy se začnou vrstvit jako špinavé nádobí v dřezu. A pan L., celoživotní sólista ve sboru pijanských múz, najednou zjistil, že jeho tělo, ten dlouho trpěný a zanedbávaný nástroj, mu vypovídá službu. Nohy, věrní společníci na cestě k výčepu, se proměnily v neposlušné špalky. Přidružily se nemoci jako nepozvaní, ale o to hlučnější hosté, a pan L., král svého vlastního, byť chatrného království prázdných lahví, se najednou nedokázal postarat ani sám o sebe. Na naléhavou žádost sociálky, která v něm už dávno neviděla občana, ale spíš chodící (zatím) sociální případ, byl proto umístěn do našeho domova. Přistál u nás jako vesmírná loď bez paliva na orbitě klidného stáří, které mu bylo naprosto cizí.

A tam, v těch sterilních, linoleem vonících chodbách, pro něj začal tvrdý režim, který by mohl zlomit i mnohem zarputilejší povahy. V první řadě, samozřejmě, nepít. Vůbec. Ani kapku. Žádného „panáčka na kuráž", žádné „pivo na zažití". Abstinence absolutní. Kupodivu, s tímto nařízením tolik problém nebyl. Pan L. k nám dorazil jaksi „předléčený" z jiných, drsnějších zdravotnických zařízení, kde mu důkladně vysvětlili, že jeho játra už nevypadají jako orgán, ale spíš jako pomuchlaný sáček od čaje, který byl použitý příliš mnohokrát. Byl vyprázdněný, doslova i obrazně, a touha po alkoholu v něm dřímla unaveně, přehlušena šumem léků a všudypřítomným pachem dezinfekce.

Tady je třeba udělat malou odbočku do ekonomie domova. Většina našich seniorů pobírala starobní důchod, který je, řekněme, „důstojný". Je to takový finanční polštář, z něhož se dá uhradit celý měsíc pobytu a ještě zbyde na „kapesné". Na drobné radosti, na bonboniéru, na nové ponožky nebo na láhev dobrého vína (pro ty, kteří smějí). To je měna normálního, spořádaného stáří. Pan L. však takový polštář neměl. Měl spíš jen prošlapaný polštářek, z něhož vyčuhovala špinavá vata dluhů a prošvihnutých příležitostí. Jeho důchod byl minimální, směšný, a zbytek za péči, teplou postel a stravu, hradila sociálka z veřejné kasy. Na „kapesné" nezbylo vůbec nic. Nula. Byl finančně vyhladovělý v oáze relativního dostatku.

A jak tedy vypadal jeho život? Byl to monument jednotvárnosti, mistrovské dílo nudného dne. Jeho královstvím se stal invalidní vozík a jeho ořem – výtah. Nikoli však výtah, který vozí lidi k jídelně nebo na zábavu. Jeho doménou bylo požární schodiště, opuštěné, chladné, ozvěnou dunivé. Proč zrovna tam? Protože tam, patro po patru, měl personál své kuřárny. A pan L., jako vycvičený stopař, tyto oázy nikotinového dýmu vyčenichal. Jeho denní rutina se stala lovem. Objížděl na vozíku tato místa, pečlivě prohlížel popelníky a s pokorným, psím výrazem škemral o cigarety. „Nemáte, sestři, jednu?" byl jeho věčný, zoufalý refrén. Když se mu poštěstilo a ukořistil pár vajglů, jeho cesta směřovala vzhůru. Odvalil se do nejvyššího patra, kde u okna, rozebíral svůj poklad. S napětím chirurga si opaloval nos při zapalování těch nejmenších, nejzbědovanějších vajglů a lačně se sápal po alespoň jednom, jediném pořádném šluku. Byl na něj nesmírně smutný pohled. Bývalý král prázdných lahví se stal žebrákem na nedopalky.

Jakékoli pozvání k normálnímu životu komunity odmítal s pohrdáním. Žádné odpolední filmy („Sračky,“ pronesl jednou), žádná kulturní vystoupení („Pro blbce,“ zamumlal), žádná ergoterapie („Já nejsem děcko, abych lepil korálky“). Byl jako hladový, ale vybíravý vlk, který místo lesa korzoval po výtahové šachtě a místo zvěře hrabal v popelnících. Výtah byl jeho jeskyní, jeho útočištěm, jeho jediným smyslem pohybu.

Pak ale udeřila nová doba, která si nevybírá, zda udeří na bankéře nebo na sběrače vajglů v domově důchodců. Vedení, pod tlakem zákonů a „zdravého životního stylu“, zatrhlo kuřáckému kolektivu zaměstnanců jejich vnitřní bunkry. Zavál čistý, nekompromisní vzduch zákazu. Kouřit se smělo pouze před budovou, jako by to byli školáci za trest. A na vrátnici se zřídila Kuřácká kniha odchodů a příchodů, absurdní byrokratický monument, kde musel každý zaměstnanec pečlivě zaznamenat svůj exodus za nikotinem: „14:35 – odchod na cigaretu. 14:42 – příchod.“ Pro pana L. tím skončila éra lovu. Jeho zdroje vyschly. Zaměstnanci odcházeli ven, do světa, kam on na vozíku a sám nemohl. Popelníky na požárních schodištích zely prázdnotou. Byl nucen vzdát se nejen alkoholu, ale nyní, v krutém finále, i cigaret. Poslední útěcha, poslední rituál, poslední známka jakéhosi osobního, byť poníženého, rozhodování mu byla ukradena.

A tehdy mi přišlo, že se vzdal i něčeho víc. Že ten plamínek, byť slabý a ošklivě čadící, který v něm ještě doutnal, vyhasl docela. Jeho pohyby se staly ještě pomalejšími, pohled ještě prázdnějším. Pobyt v domově důchodců, který je pro některé útočištěm, se pro pana L. proměnil v dokonalý očistec a v přísnou káznici zároveň. Očistec, protože tu trpěl a čistil se (byť ne dobrovolně) od svých závislostí. A káznicí, protože každý den byl řízen, kontrolován, omezen. Byl vězněm svého těla, vězněm předpisů a vězněm vlastní minulosti, která na něj v tomhle čistém, spořádaném světě hleděla s výsměchem.