Dáme si pokračování zkušeností s českým zdravotnictvím z pohledu sociálních služeb.
foto: SInMed.cz/Důchodkyně, ilustrační foto
V sociálních službách jsem dělal osm let, z toho tři v domově důchodců v Semilech. A to na oddělení se zvláštním režimem, tedy na oddělení pro lidi stižené demencí. A tam jsem musel často jako doprovod do nemocnice na různá vyšetření.
Popíšu jeden nepříliš dobrý zážitek, který se udál v semilské nemocnici na ambulanci.
Doprovázel jsem jako pečovatel paní N. na vyšetření. Upadla, jeli jsme zjistit, jestli si něco nezlomila.
Paní N. příliš nemluvila, stranila se, nebyla společenská. A když jí bylo něco nepříjemné, vyluzovala zvuky. Jen neartikulované zvuky.
Připisuju to, ze svého zcela laického pohledu, jejímu vlastnímu vědomí toho, že je s ní něco v nepořádku. Jakmile se někomu do hlavy vloupá demence, začne prožívat návaly zmatku, paniky, úzkosti, protože si uvědomuje, že se mění, ví, že se mění, neví, jak moc se mění, ví, že se propadá, nevidí dno, ztrácí souvislosti. Někdo začne být agresivní, někdo se zcela stáhne do sebe a snaží se ukrýt. Paní N., mám ten pocit, byla druhý případ. Tušila, že je v nepořádku, nepřijala to. Žila v úzkosti. To s ní udělala demence.
I jemu táhne na 60
Ale zpět k vyšetření na ambulanci. Vjeli jsme s vozíkem do ordinace. Proti nám mladý a perspektivní lékař, kterému táhlo teprve na čtyřicítku. Vyslechl si mé hlášení. Vyzval mě, abych paní N. vysadil na lehátko a položil ji. Pak se na ni doslova vrhnul.
Měli jsme podezření na zranění nohy. Lékař se na ni vrhl jako na velké prádlo a valchoval ji těmi svými prackami. Přetáčel, převracel, nemluvil na ní, nevysvětloval. Všechno rychle, co nejrychleji. Je logické, že paní N. začala vyluzovat zvuky.
Když byl lékař u konce s valchováním, řekl nahlas: takový bych házel ze skály a šel si sundat s němým pokynem, abych paní N. dal dolů z lůžka, rukavice.
A když jsem se k paní N. skláněl, abych jí po natažení kalhot pomalu zvedl a pak ji přenesl na vozík, viděl jsem v jejích očích slzy.
Otázkou zůstává, jestli slzy bolesti, nebo slzy ponížení.
Stalo se před patnácti lety. Panu doktorovi už táhne pomalu na šedesát. Přemýšlí o tom, že by ho měli hodit ze skály? A co až začne sám zapomínat, ztrácet se sám v sobě?