ROZHOVOR: Byl to krásný, trochu už chladný podzimní den, když jsem stál před vchodem do Lužické nemocnice v Rumburku. Fotoaparát visel na krku, redakční úkol byl jasný: pořídit snímky nemocnice pro budoucí články. Budova působila upraveně, poklidně, nic navenek nenapovídalo o bouři, která se tu před časem přehnala. Začal jsem ladit kompozici, hledat ten správný úhel, který zachytí nejen cihly a okna, ale snad i duši tohoto místa.
foto: SinMed.cz/Nemocnice Rumburk
„Hej, pane! Co tu tak cvakáte? Hledáte něco, nebo jen tak?“
Otočil jsem se. Za mnou stál pán v ošoupané bundě, s bystrýma očima a rukama zabořenýma v kapsách. Vypadal jako místní, který tu zná každý kámen.
„Dobrý den,“ odpověděl jsem. „Fotím pro noviny. Redakční potřeby.“
„Aha, noviny,“ přikývl a přistoupil blíž. Pohledem přejel po oprýskané fasádě. „Tak to si tu nemocnici, pane, vyfoťte pořádně. Je to takovej náš místní skvost, co jsme málem prodali do šrotu. Nebo spíš do insolvence, abych byl přesnej.“
Jako na zahrádkářské schůzi
Postavil se vedle mě, opřel se zády o zábradlí. Bylo zřejmé, že má potřebu mluvit. A já měl potřebu poslouchat.
„Víte, ono se to zvenku tváří všechno v pohodě. Ale uvnitř to byla taková mela, že by z toho člověku hráblo. Nemocnice, co patří městu. No, to je skoro jako by ji vedl výbor důchodců na zahrádkářské schůzi. Všichni vědí, jak by se to mělo dělat, ale nikdo nemá na nákup hnojiva.“
Zamžoural proti slunci.
„Tahle nemocnice byla jako černá díra na peníze. Jako by tady místo rentgenu měli stroj na spalování bankovek. Za posledních patnáct let do ní město nacpalo přes dvě stě mega. Dvě stě milionů! Za ty prachy byste mohl postavit zámek, nebo aspoň pořádný pivovar. A tady? Ztráta jako hrom. Před pár lety to bylo přes padesát milionů do červeného, pak další třicítky, čtyřicítky… Dluhy rostly jak houby po dešti. Říká se, že se blížily ke stovce milionů. Město, chudinka, se jednoho dne podívalo do kasičky určený pro nemocnici, a ta byla prázdná. A řeklo: ‚Tak dost. My na vás nemáme.‘ A spustila se insolvence. To je taková slušná cesta, jak říct: ‚Já na to se*u, ať to vyřeší někdo jinej.‘“
Pán se krátce zasmál, ale v očích mu nezbyla ani špetka veselí.
Insolvence
„A pak se samozřejmě seběhla celá mašinérie. Žalobci, policie, to musí být, když je něco veřejnýho. Občanská iniciativa podala oznámení, že se ohrožuje zdravotní péče pro padesát tisíc lidí. No jasně, ohrožuje! Ale oni hledali, kde se ukradlo, kde se podvádělo. A víte co? Na to asi nepřišli. Protože ten hlavní zloděj tady nebyl člověk, ale systém. Systém, kde pojišťovny platí groš, úhrady nestačí, doktoři a sestry odcházejí, počet pacientů klesá. To je, jako kdybyste chtěl utáhnout fabriku, ale nakupujete zlato a prodáváte cín. Prostě to nevychází.“
Odmlčel se a ukázal bradou k silnici, kde projelo auto.
|
PODROBNOSTI:
Detaily zmíněné insolvence, kterou měla na starost Martina Jinochová Matyášová, naleznete ZDE. Jedná se celkem o 124 úkonů s příslušnými dokumenty, z období od 12. 8. 2019 do 2. 1. 2026
|
„Město Rumburk je malé. Má svůj rozpočet, který musí stačit na školy, cesty, odpad… A nemocnice je drahá dáma. Strašně drahá. Město na ni prostě nemělo. Je to jako kdyby normální člověk z paneláku chtěl vlastnit a utáhnout soukromé Boeing. Ne, to prostě nejde. Malá města na tohle nemají páteř. Nemají ty miliony na hašení neustálých požárů. A když se pak začalo mluvit o tom, že by to měl převzít kraj, respektive jeho Krajská zdravotní, tak se zase všichni hádali, kdo co, jak a za kolik. Mezitím dluhy rostly a rostly. Každý den čekání stál další peníze.“
Zamyslel se.
Insolvence
„Ironie je v tom, že ta péče tady, mezi lidmi, pořád fungovala. Doktoři a sestry dělali, co mohli, i když nad hlavou měli Damoklův meč insolvence. Ale to asi nenafotíte, pane redaktore. Tu lidskou snahu, která přežívá i v tomhle marastu. Až to jednou budete psát, napište taky, že to dopadlo. Že po tom nátlaku, po tom všem, Krajská zdravotní Lužickou nemocnici převzala. Že se asi našlo řešení. Ale hlavně napište, jak se malé město pokoušelo udržet obrovskou zodpovědnost, a ta ho téměř rozdrtila. Že zdravotnictví není služba, je to pořádný byznys. A v byznysu platí jediné: musíš zaplatit. A to tady začalo trochu belhat na obě nohy.“
Podíval se na mě, na fotoaparát a pak znovu na budovu.
„Tak, a teď mě omluvte. Jdu na vyšetření. A foťte. Ať je to pravdivý.“
Otočil se a pomalu zamířil ke vchodu nemocnice, z které mě před chvilkou vyhodila vrátná, protože, jak pravila s hrozící pravicí, uvnitř budovy se nesmí fotit. To jedině s povolením a s doprovodem. Snad abych neohrozil bezpečnost České republiky. Tak jsem zachytil aspoň oprýskanou fasádu, kterou, snad, brzy čeká rekonstrukce. Jako se jí dočkala nedaleká poliklinika.