ROZHOVOR: Herec Milan Enčev si vyzkoušel práci ve zdravotnictví. Právě v tomto oboru se stal svědkem brutálního zacházení s pacienty. V rozhovoru pro SinMed.cz také uvedl, že si uvědomil, jak je život křehký. „Viděl jsem na vlastní oči, jakých krutostí jsme schopni se vůči sobě navzájem dopouštět,” popsal.
foto: Archiv M. Enčeva, se svolením /Milan Enčev
Proč jste odešel do zdravotnictví?
Dvacet tři let jsem pracoval v divadle a televizi. Když člověk působí v tomto prostředí, nemá příliš možností, co jiného dělat, protože umí jen hrát. U mě to bylo nasnadě, protože moje manželka pracuje na psychiatrii, jíž se věnuje celý život. Říkala mi, ať jdu do nemocnice zkusit na nějakou dobu dělat sanitáře, protože se tam pomáhá lidem, je to smysluplná práce a mohlo by mě to bavit. Na radu své ženy jsem to tedy zkusil.
Po jaké době jste zažil první negativní zkušenosti?
Myslím, že prakticky hned. Dá se to rozdělit do dvou oblastí. Tou první byly sociální služby, kde jsem pracoval jako pečovatel. To byla mnohem lepší varianta, protože se tam ty hrozné věci děly o něco méně, i když samozřejmě také. Větší míru brutality jsem zaznamenal až po přechodu do nemocnice. Tam jsem už po krátké době viděl skutečně otřesné věci.
Buďte konkrétnější, prosím.
Nastoupil jsem do nového prostředí a hodně mě zděsilo, že se tyto věci přede mnou jako před novým člověkem ani nesnažili skrývat. Bralo se to jako něco normálního. Byl jsem svědkem toho, jak jsou pacienti fackováni, ale také svazováni, a to nikoli proto, aby si neublížili, nýbrž proto, aby byl na oddělení klid. Viděl jsem také, jak vrchní sestra zametala pochybení jedné ze sester pod koberec. Tři zaměstnankyně měly k dispozici videa i svědectví a dvakrát za ní přišly, vše však bylo rovněž zameteno pod koberec. Přitom šlo o závažná provinění. Dotyčná tam mimochodem stále pracuje, což považuji za velmi znepokojivé.
Milan Enčev. Zdroj: Archiv M. Enčeva, se svolením
Jak si vysvětlujete, že se tím nikdo před vámi nesnažil nic udělat?
Jednoznačně tím, že pozice nižších zdravotnických pracovníků je extrémně podceňovaná, a to jak ze strany zaměstnavatelů, tak státu. Jsou vnímáni jako ti poslední a často se to odbyde frázemi o tom, jak si jich vedení váží a jak jsou nepostradatelní. Podle mého názoru jsou to však prázdná slova, která tyto lidi spíše deprimují, než aby je potěšila. Jde také o selhání v oblasti odměňování ze strany soukromých i státních zařízení. Aby tam člověk šel pracovat, musí se smířit s určitým omezením životního komfortu. Nemůže si dovolit přestávku, pracuje dvanáctihodinové směny, a když následně obdrží výplatu okolo pětadvaceti tisíc korun měsíčně, nemůže si naplánovat dovolenou ani odpočinek. Je rád, že vůbec vyjde, mnohdy si musí dokonce půjčovat. Vzniká tak obrovský tlak, který nemají kde ventilovat, což vede k vyhoření a následně i k podobným excesům. Podle mého názoru jde o systémový problém. Systém by se měl přenastavit a měla by se adekvátně ocenit náročnost této práce, aby přilákala kvalitnější pracovníky. Je potřeba tyto lidi lépe zaplatit, jinak tam, řečeno natvrdo, budou vždy směřovat lidé z okraje společnosti.
Přinášejí vaše kroky výsledky?
Myslím, že do určité míry ano. Tam, kde jsem působil, jsem navrhl systémové řešení. Navrhl jsem vytvoření edukačního pořadu, který by byl určen jak zaměstnancům, tak pacientům. Bylo by důležité s nimi o těchto tématech otevřeně mluvit, ptát se jich na jejich problémy a dát jim najevo, že se nemají bát nahlásit nevhodné chování, například fyzické násilí na pacientech. Zároveň bych v tomto pořadu rád interaktivní formou ukázal, jak může násilí nenápadně vypadat. Mám příslib, že pořad vznikne, a pokud se tak stane, půjde podle mého názoru o významný krok k otevření debaty o tématu, o němž se dosud spíše mlčí. Podobně probíhá komunikace i s ministerstvem zdravotnictví, kde nás přijal první náměstek ministra zdravotnictví Igor Karen.
Co vás práce ve zdravotnictví naučila?
Naučila mě hodně věcí. Člověk dostane úplně jiný nadhled nad životem, totálně si uvědomí, že jsme tady jen na neuvěřitelnou chvíli. Uvědomíte si, že život je extrémně křehký. Přehodnotíte spoustu svých postojů k životu a hodnot. Pro mě to bylo určitě ohromně obohacující a doporučil bych to každému, aby si aspoň měsíc něco takového zkusil, třeba by mu to otevřelo obzory.
Zároveň mi tato zkušenost vzala iluzi o tom, že jsou lidé v zásadě dobří. Viděl jsem na vlastní oči, jakých krutostí jsme schopni se vůči sobě navzájem dopouštět.