Uvozovky u slovesa „trpěla“, které jsem použil v titulku, nejsou snahou o efektní zdůraznění ani nadbytečným ornamentem. Mají svůj význam. A ten chci vysvětlit.
foto: SinMed.cz/Věznice Pankrác
Zhruba patnáct let se věnuji studiu represivních režimů. Ve 20. století jsem se soustředil především na éry Hitlera, Stalina a Gottwalda. V případě druhé světové války se dlouhodobě zabývám osudy mrtvých i přeživších, těch, kteří prošli koncentračními tábory. Některé knihy jsem amatérsky překládal, například People in Auschwitz Hermanna Langbeina nebo Escape from Auschwitz ukrajinského důlního inženýra Andreje Pogoževa. Nebyla to lehká četba, natož větná struktura.
Vedle toho jsem prošel prakticky všechny dostupné texty o StB: mimo jiné Moje střetnutí s rozvědkou StB Bořivoje Čelovského, Ruce světové revoluce Pavla Žáčka či loňský titul Muzea paměti XX. století Egon Bondy a Státní bezpečnost. Zmínit musím i edici dokumentů „Kéž je to všecko ku prospěchu obce!“, věnovanou Janu Patočkovi, jednomu z nejpozoruhodnějších myslitelů, s nimiž jsem se při studiu setkal. Jejím autorem je Petr Blažek.
Proč to všechno připomínám? Protože mám, troufám si říct, poměrně plastický přehled o represích, trestech i úmrtích, pod nimiž jsou podepsány nacistické a komunistické režimy. Pokud bych měl zůstat v českém prostředí, jako symbol bych nevolil doly, ale pankráckou věznici. Tou prošly tisíce nespravedlivě odsouzených, včetně doktorky Milady Horákové.
Světlana
Aby si člověk bez této zkušenosti dokázal představit brutalitu tehdejších výslechů, připomenu osud několika členů odbojové skupiny Světlana. Není příliš známá, vím, přesto na Moravě po roce 1948 působila několik let. Po infiltraci agenty StB, často z řad místních, následoval hon, zatýkání a věznění. Výslechy končily u některých obětí trvalým poškozením zdraví. Estébáci bili vězně tak, že je zmrzačili. K soudům byli přiváženi na nosítkách.
Pokud někdy pojedete do Znojma, zkuste se zastavit v Božicích. Najdete tam pamětní desku, která tuto kapitolu připomíná.
A teď k jádru věci.
Po naší reportáži o pankrácké věznici, kde byla letos v březnu otevřena dialyzační jednotka, mi napsal jeden z bývalých vězňů. Upozornil, že jsme opomněli zmínit některé známé osobnosti, které zde byly vězněny. Připomněl mimo jiné herečku Adinu Mandlovou, jež se zde po válce skutečně nacházela a zdůraznil její „nelidský úděl“.
Mandlová, Hácha
Vrátil jsem se proto k její autobiografii Dneska už se tomu směju (XYZ, 2015) a závěrem odcituji pasáž, která dobře ilustruje, proč jsem v titulku zvolil právě ony uvozovky:
„Jídlo, které jsme dostávaly z kuchyně v kbelíkách, bylo nemožné. V mé cele byla jedna babka, která ve všední dny, kdy nám servírovali pomyje, vždycky křičela: Tohle by na Hradě nedali ani psům! Ale v neděli, když jsme dostaly guláš z buřtů, v němž plavaly opravdové brambory, nejen slupky, provolávala: Ať žije prezident Beneš a jeho žena Hana!“
Mimochodem chci říci, že ve stejné době, o níž Mandlová píše, pobýval v pankrácké nemocnici Emil Hácha. Detaily rozvádět nebudu, za přečtení však stojí dechberoucí kniha Prezident lidskosti Víta Machálka.