REPORTÁŽ: Poslední lednový víkend jsme se rozhodli vyměnit klávesnici za sníh a protáhnout ztuhlá záda. Z hlavního města jsme vyrazili na Karlovarsko, kde jsme si několik hodin užívali skvělou lyžovačku. Nadšené byly hlavně děti. Pořádné závěje nám, dospělým, připomínaly obrazy Josefa Lady. Bezvětří a teplý čaj s trochou rumu dokreslovaly pohádkovou atmosféru.
foto: SInMed.cz/Horská služba
Vše se změnilo, když jsme na kopci zaslechli hlasité stenání mísící se s pláčem. Podobných zvuků jsou hory plné, řekli jsme si v duchu.
Loni v Krkonoších jsme slyšeli volání o pomoc, které se nakonec proměnilo v „zábavu“ českých a polských studentů. Na Šumavě zase před několika roky zmatená žena odchytávala turisty s historkou o ztracené rodině v bažině. Oba případy měly dohru, v Krkonoších zasahovala horská služba zbytečně, na Šumavě nakonec ženu odvezla záchranka.
Na Karlovarsku šlo o jinou situaci. Chlapec nezvládl lyže a přetočil si koleno tak nešťastně, že nebyl schopen vstát. Kousek od něj byl otec, chvíli se snažil pomoci, stejně jako ostatní, ale bezvýsledně. Brzy se u poraněného shromáždili jeho známí i další lyžaři. Všichni napjatě odpočítávali minuty do příjezdu horské služby. Bylo jasné, že samo to dolů nepůjde.
Stáli jsme poblíž a sledovali celý průběh. Protože jsme slyšeli jména a viděli situaci zblízka, nebudeme zveřejňovat sjezdovku ani podrobnosti o stavu pacienta. Ačkoli pochvalu by si zasloužili naprosto všichni. Lyžaři byli vzorní a pomáhali, obsluha vleku jakbysmet. Horská služba byla empatická, následná pomoc lékařů efektivní.
Ale pojďme postupně
Horská služba na místo dorazila velmi rychle, snad až rekordně. Ruce se mihaly vzduchem a mladík byl brzy naložen a svážen pod kopec. Za ním nakonec přijela i místní záchranka a přeložila jej na klasické lůžko do sanitky. Lékař mezitím vysvětloval, co se stalo a co bude následovat. Smutek v očích rodiče byl nepřehlédnutelný, nám bylo líto obou.
Naštěstí šlo hlavně o pochroumané koleno, i to však může znamenat dlouhé martyrium.
Sanitka spolu s vozidlem horské služby vyvolaly u ostatních lyžařů směs emocí.
Ženy ustaraně sledovaly práci záchranářů, otcové marně skrývali strach, jen děti se radovaly, že se něco speciálního děje.
Když člověk slyšel křik takhle zblízka, něco zvláštního se do něj propsalo, o tom nemůže být pochyb.
Přesto jsme byli rádi, že záchranka i horská služba zasáhly tak rychle a klidně vysvětlily situaci. Takto zblízka jsme totiž podobný zásah nikdy nesledovali. Prvních pár minut jsme si museli přiznat, že se klepeme. Emoce nakonec odešly stejně rychle, jako přišly. Opatrnost na kopci však byla mantrou snad všech rodičů, kteří viděli totiž, co jsme viděli my.