RECENZE: Vážně nemocný bard dánské literatury Jussi Adler-Olsen po deseti případech symbolicky předává otěže svým kolegyním Stine Boltherové a Line Holmové, které od něj oblíbenou severskou krimi sérii přebírají a úspěšně na ni navazují. Obě jsou novinářky a Oddělení Q mají viditelně pod kůží.
foto: SinMed.cz/Mrtvé duše nezpívají
Víte, když jsem před dvěma lety dočítal Sedm metrů čtverečních (Host Brno, 2024), byl jsem hodně na vážkách, co se děje. Předešlá autorova tvorba, například Vzkaz v láhvi, Chlorid sodný nebo Složka 64, se mi zdála prakticky bezchybná. Závěrečný, tedy desátý případ Carla Mørcka mi každopádně ve srovnání s předchozí tvorbou, řečeno velmi košer způsobem, přišel poněkud přifouknutý.
Dost ale kritiky. V případě románu Mrtvé duše nezpívají se totiž nic nemístného nekoná. Ba naopak. Obě dámy za přispění literární legendy ovšem zvolily přístup, který nemusí každému vonět.
Hlavní postava série je totiž zcela upozaděna. Z více než 500 stran ji najdete tak maximálně na jedné desetině. Assad a Rose pochopitelně zůstávají, navíc k nim přibývá kolegyně z Lyonu. Medailemi ověnčená Helena však skrývá řadu tajemství. Jde o šikovně zpracovanou dějovou linii, která zakládá na mnohem hlubší pokračování.
Příběh začíná důležitou kapitolou, v níž se parta kluků rozhodne šikanovat jednoho ze spolužáků. Ačkoli jsem si prvních pár vět myslel, že jde o nějaký žert, opak byl pravdou. Mladík málem zemřel. Když se v druhé polovině titulu dozvíte, že ten večer nekončil jeho uplakaným odchodem z lesa, ale na vychladlém balkoně, docela mě to zaskočilo.
|
ÚRYVEK:
„Berg do Jakoba strčil a ten ztratil rovnováhu. Konradovy ruce se zaklesly do Jakobových, a když ho Berg vzal za nohy, chodidla se mu odlepila od země.
Jednou si ho nadhodili vzduchem, takže přistál ve vodě obličejem a hrudníkem napřed. Chlad mu vyrazil dech. Nekontrolovatelně lapal po dechu a snažil se zmítáním v černé vodě jezera a kopáním jako pes držet hlavu nad hladinou. Nohama se pokoušel dosáhnout na dno, chodidla tápala po čemsi mastném a houbovitém, ale nenašla nic, co by ho udrželo.“
|
Šikana
A právě zde spatřuji naprosto nejsilnější část knihy. Jistě, jedná se o bezvadný a strhující román, který už sám o sobě splňuje nejpřísnější kritéria. Jenomže ještě výš ho zdvihá psychika a psychologická rovina.
Nechci nic vyzrazovat, ale uvědomte si, nebo si alespoň zkuste představit, jak budete reagovat na člověka, který vám zničil život. Zapomenete? Odpustíte? Přestanete nad tím přemýšlet? Vytvoříte si vlastní svět? Utečete?
Možná všechno, možná nic.
Zkrátka a dobře mě uvedený motiv v podání Line Holmové a Stine Boltherové nutil přemýšlet, což se mi u kriminálek a thrillerů opravdu neděje. Stejně tak jsem začal bilancovat původní tvorbu a tvorbu epigonů.
Pokud zůstanu u českých překladů, pak Sophie Hannah je přímou následnicí Agathy Christie, Anthony Horowitz si potykal s Flemingovým agentem 007, Karin Smirnoff a David Lagercrantz oficiálně navázali na Larssona. Tak bych mohl pokračovat.
Další díly jsou samozřejmostí
Jenomže Holmová a Boltherová šly mnohem dál. Vůbec se nerozpakovaly střádat vlastní plány, vytvářet nové postavy a bourat zaběhnutá klišé. S dalším a dalším pokračováním série zkrátka a dobře počítaly od chvíle, kdy usedly k počítačům.
A už vůbec nemluvím o názvu knihy. Mrtvé duše nezpívají je víc než přiléhavým názvem, jak sami pochopíte.
Superlativů bych mohl zmínit víc. Začal bych ideálním členěním do kratších kapitol, scelením děje do několika dnů, přehlednými reminiscencemi i skvělým překladem Lady Halounové. Všechny zmíněné faktory staví knihu hodně, hodně vysoko.
Dávám 90 procent.
Vydal, ostatně jako předchozí tvorbu Jussiho Adler-Olsena, brněnský Host. Z tamní produkce bych doporučil ještě tři knihy, které považuji za opravdu kvalitní. První je Muž bez tváře od Petera Maye, dále román Co po ní zbylo od Erica Rickstada a konečně Páté roční období od Monse Kallentofta.