ROZHOVOR: Pavel Krč patří k výrazným osobnostem českého plážového volejbalu. Jako aktivní hráč dosáhl na řadu prestižních titulů, mimo jiné získal 1. místo na MČR i Halovém MČR mužů a prosadil se v mezinárodní konkurenci vítězstvím na Austria MASTER či stupni vítězů na Belgie CUP. Své bohaté zkušenosti dnes předává jako trenér v pražských areálech Mikulovka a Domyno, kde vede mládežnické i dospělé výkonnostní složky (dívky U14 a U16, muže U20 a U22). Pod jeho vedením dosáhly české i mezinárodní dvojice na vrcholné medailové úspěchy.
foto: archiv P. Krče, se souhlasem/Pavel Krč
Serveru SinMed.cz poskytl rozhovor na téma aktuální výchovy mládeže. Téma jsme otevřeli v srpnu s organizátorem desítek sportovních akcí, trenérem a hráčem baseballu Markem Rejmanem, který o českém sportu uvedl, že se nachází ve fázi klinické smrti.
Marek Rejman mluví o tom, že český sport je v klinické smrti kvůli nedostupnosti a přetížení rodičů. Jak se tohle konkrétně projevuje v beachvolejbalu?
U beachvolejbalu je samozřejmě problém dostupnost kurtů, čas, peníze a logistika. Ale za svou dlouholetou praxi vidím ještě jeden problém, o kterém se podle mě tolik nemluví, vztah trenéra a rodiče. Nechci říkat, že jsou takoví všichni. Mám spoustu rodičů, kterých si opravdu vážím. Respektují moji práci, věří mi, a když mají nějakou otázku nebo pochybnost, přijdou se nejdřív zeptat a probereme to. Taková spolupráce je skvělá a dítěti strašně pomáhá.
A druhá strana mince?
Rodiče, kteří mají pocit, že když platí tréninky a svoje dítě podporují, tak zároveň musí řídit i jeho sportovní cestu. Začnou rozhodovat, kde bude dítě trénovat, s kým bude hrát, na jaké turnaje pojede nebo co by měl trenér dělat jinak. A to je podle mě problém. Trenér s tím hráčem pracuje několikrát týdně, někdy každý den. Vidí jeho vývoj, jeho chyby, jeho silné stránky, jeho psychiku, únavu i to, kam ho chce dlouhodobě posunout. Trenér má nějakou koncepci a plán na několik let, ale rodič často vidí hlavně to, co se stalo tento víkend. A někdy mám pocit, že když se něco nepovede, trenér se to dozví okamžitě. Když ale všechno funguje dobře, je to bráno jako samozřejmost. Úspěch a dobrá práce trenéra jsou vlastně automatické, ale jakmile se objeví problém, okamžitě se hledá, co trenér dělá špatně.
Počítám, že to má další konotace.
Ano. Tím totiž vzniká další věc, místo toho, aby se rodič zeptal trenéra, proč něco děláme, začne hledat jinou cestu. Porovnává, co dělají jiné děti, jiní trenéři, jiné kluby… A postupně se vlastně obchází člověk, který za sportovní rozvoj dítěte zodpovídá.
Chápu, že to je špatně.
To je pro trenéra samozřejmě demotivující. Ne proto, že by nesnesl kritiku. Každý dobrý trenér by měl být schopný přijmout kritiku. Ale potřebuje mít možnost svou práci vysvětlit a potřebuje cítit důvěru. Někdy bych si přál, aby rodiče měli trochu větší trpělivost. Vývoj mladého hráče není sprint na jeden turnaj. Je to práce na několik let. A možná nejdůležitější věc, když o tom mluvíme. Rodič, dítě a trenér by měli táhnout za jeden provaz. Rodič nemusí být trenér. Trenér nemusí být rodič. Ale oba by měli respektovat svoji roli. Protože když se podaří nastavit důvěru a otevřenou komunikaci, je to obrovská výhoda. Když si naopak každý začne dělat věci po svém, nejvíc na to nakonec doplatí právě dítě.
Pojďme k vám. Zvládly by podle vás dnešní děti přístup trenérů z 80. let?
(smích).
Ptám se vážně.
Asi bychom dneska některé děti museli nejdřív přesvědčit, aby vůbec přišly na trénink...
Jak to bylo u vás?
Já jsem vyrůstal úplně jinak. Dělal jsem několik sportů najednou a dělal jsem je výkonnostně. Nebylo nic neobvyklého, že jsme přišli ze školy, šli na trénink a potom jsme ještě přišli domů, hodili věci do kouta a šli jsme za barák pokračovat. Hráli jsme fotbal, volejbal, hokej, běhali jsme, jezdili na kole. Prostě všechno, co bylo zrovna možné. Neměli jsme počítače, mobily, sociální sítě ani všechny ty možnosti, které mají děti dnes. Takže jsme byli pořád venku a pořád jsme se hýbali.
Průprava pro život?
Myslím, že nám to strašně moc dalo. Nejen fyzicky, ale hlavně jsme si vytvořili pohybový základ, soutěživost, odolnost a schopnost se sami zabavit. Zároveň ale nechci říkat, že všechno bylo v 80. letech lepší. Dnešní děti mají jiné prostředí a trenér se tomu musí přizpůsobit.
Vidíte nějaké překryvy?
Co bych určitě zachoval, je disciplína, pravidelnost, respekt a ochota makat, když chci být v něčem opravdu dobrý.
Koukáte denně na mladé sportovce, co v tomto směru pozorujete?
Dnes mi někdy chybí právě ta přirozená každodenní pohybová aktivita. Dítě přijde z tréninku domů a jeho sportovní den často končí. My jsme přišli z tréninku domů a šli jsme si ještě hrát. A možná právě proto bych dnes trenérům doporučil, aby se nesnažili dětem jen přidávat další a další organizované tréninky. Měli bychom jim také vrátit radost z obyčejného pohybu a hry. Protože nejlepší sportovec podle mě nevyrůstá jenom z dokonale naplánovaného tréninku. Vyrůstá z toho, že ho sport baví a že chce být pořád v pohybu.