Světová zdravotnická organizace zařadila oficiálně „poruchu v důsledku hraní počítačových her” na seznam mezinárodní klasifikace nemocí relativně nedávno, v roce 2019, což spustilo obrovskou vlnu dlouhodobých výzkumů. A jeden z nich právě spatřil světlo světa.
foto: Pixabay, autor: sweetlouise/Hraní her, ilustrační foto
Potvrdil, že hraní her je toxické a vede k závislostem, nestálosti, nesoustředěnosti? Nepotvrdil. Naopak.
Výzkum se zaměřil na otázku, která pálí snad každého rodiče v dnešní digitální době – nakolik může to, že malé děti tráví čas u displejů a her, předpovědět jejich budoucí problémy s hraním v dospělosti. Vědci se rozhodli podívat na zoubek fenoménu, kterému se odborně říká problematické hraní (projevuje se ztrátou kontroly nad hraním, upřednostňováním her před školou, prací či rodinou a pokračováním v něm i přes negativní dopady).
Sledovali proto skupinu dětí od jejich raného dětství až do rané dospělosti. Výsledky přinesly docela překvapivé rozuzlení, které tak trochu boří zažité mýty o tom, že za všechno může brzký kontakt s technologiemi.
Hlavním zjištěním celé studie je, že samotný čas strávený hraním her v raném dětství neznamená budoucí závislosti.
Vědci sice potvrdili, že děti, které v nízkém věku hrály hodně, měly o něco vyšší tendenci hrát intenzivněji i v dospělosti, ale to samo o sobě k rozvoji problematického chování nevedlo.
Klíčovým faktorem se ukázalo být něco úplně jiného – psychické rozpoložení a sociální zázemí dítěte. Pokud dítě vyrůstalo v prostředí s vysokou mírou stresu, vykazovalo známky úzkostí, depresí nebo mělo potíže se sebeovládáním a navazováním vztahů s vrstevníky, riziko budoucího problematického hraní rapidně stouplo. Hry v takovém případě pro mladé lidi slouží spíše jako únikový mechanismus, tedy jako nástroj pro zvládání těžkých emocí a reality, spíše než že by samotné technologie byly tou primární příčinou. Výzkum tak zdůrazňuje, že místo prostého zakazování obrazovek a počítání minut by se pozornost měla zaměřit na celkovou duševní pohodu dětí a kvalitu jejich rodinného i sociálního života.
Převedeno do lidské řeči? K závislostem a toxickému chování v dospělosti nevede hraní her, ale toxické vztahy v dětství. Nejčastěji věčně nepřítomný rodič. Mám k tomu i osobní poznatek, který jsme zažili v malé cukrárně, kam jsme vyrazili s dětmi na dortík. Dva stoly. U jednoho my, k druhému si sedla matka s asi čtyřletým klukem. Náš stůl brebentil, ukazoval, dohadoval se, mával rukama. Pořád se kolem něho něco dělo. Přitom děti měly naši pozornost. Vedlejší stůl s matkou a čtyřletým klukem. U něj bylo hrobové ticho. Matka měla přišpendlený pohled na obrazovku svého mobilu, s dítětem nekomunikovala, nevšímala si ho. Koupila mu dortík, dva chlebíčky, očekávala, že dítě bude zticha. A dítě zticha bylo. Nejspíš naučené, že matka se u obrazovky telefonu nesmí rušit.
Vědecká studie tak vlastně potvrdila, že když žije dítě v dosažitelné harmonii a ve vztazích ví, že se má o koho opřít, jeho psychika v dospělosti bude odolnější. Naopak dítě citově chřadnoucí si pak může hledat jiné stimuly.
Zajímavé je, že i v České republice se toto téma intenzivně řeší.