ROZHOVOR: Málokdy novinář narazí na spojení výrazného literárního talentu a pokory. Přesně takový dojem ve mně opakovaně zanechaly nejen knihy Vladimíra Zlého, ale i rozhovory s ním. Autor, který na české krimi scéně prorazil romány Čistič, Pod haldou a U potoka, později spojil síly s píšícím kriminalistou Davidem Urbanem. Výsledkem jsou detektivky Perfektní alibi a Vysvědčení. Nejen o nich jsme si s Vladimírem Zlým povídali krátce po vydání poslední jmenované knihy.
foto: Jan Křikava (Argo), se souhlasem/Vladimír Zlý
Ostravsko je ve vašich knihách prakticky samostatnou postavou. Proč vás právě tento region tolik baví?
Pravděpodobně proto, že jsem se tady narodil, vyrůstal a nadále zde žiji. Jsem prostě lokální patriot. Určitě mě baví i proto, že je v mnoha ohledech specifický, ať už atmosférou, urbanismem nebo samotnými obyvateli. Navzdory ukončení těžby černého uhlí a jistého omezování hutnictví, a vlastně průmyslu všeobecně, si nadále nese odkaz „ocelového srdce“ naší země. Souhlasím s tvrzením, že Ostravsko není region, ale životní styl. Vinaři mají svou Pálavu, my máme svoje Ostravsko.
Jak se na Ostravsku, či přímo v Havířově vlastně žije?
V podstatě jsem odpověděl výše. Ostravsko je specifický region, který člověk musí zažít, aby pochopil. Ostravsko se v posledních letech dynamicky mění. Už to není o té „černé Ostravě“, jak ji známe z dob nedávno minulých. Vzduch je tady čistší, možností pracovního uplatnění i volnočasových aktivit neustále přibývá… Nežije se tady špatně.
A Havířov?
Ten v současnosti doplácí na důvody, proč kdysi vznikl. Město, kde původně žili především horníci pracující v okolních šachtách, stárne. Vylidňuje se. Mladí lidé odcházejí jinam, nejen za prací, ale i za dalšími faktory ovlivňujícími kvalitu jejich života. Havířov by potřeboval restart, který by odliv mladých zmírnil. Ač naprosto chápu, že úplně zastavit jej nelze. Jen minimum lidí v mém okolí pracuje přímo v Havířově. Většina je nucena za prací dojíždět. Teď to vůbec nemyslím zle a následující věta je řečena s velikou nadsázkou, ale Havířov pro mnohé není plnohodnotným městem, jako spíše takovou noclehárnou pracujících.
A co vy?
Osobně nemám důvod si stěžovat. Jsem tady spokojený a nic zásadního mi nechybí.
Máte zkušenost s prací řidiče tramvaje. Kolik lidských příběhů jste během let za „kokpitem“ nasbíral a kolik z nich se nakonec dostalo do vašich knih?
Jakožto řidič tramvaje jsem byl v podstatě anonymní součástí samotné tramvaje, díky níž odněkud někam jela. S lidmi jsem přicházel do styku minimálně. A když už jsem s některými do styku přišel, vychází to asi 50:50. Na některé mám vzpomínky hezké, milé, úsměvné, a na jiné zase méně příjemné. Tak je to ale všude. Z pozice řidiče jsem měl spoustu možností sledovat chování a další projevy lidí okolo, ať už na ulici nebo ve voze. Občas se mi podařilo vyposlouchat útržky nebo i celé konverzace, díky čemuž jsou snad mé dialogy uvěřitelné, realistické, nepůsobí jako přitažené za vlasy.
|
Vysvědčení (Argo, Kalibr, 2026):
Během šesti měsíců jsou zavražděny tři malé děti a čtvrté unikne smrti jen o vlásek. Zpočátku pachatel řádí na Ostravsku, posléze se přesouvá do Prahy. To je stručná anotace detektivního románu Vysvědčení, pod kterým je podepsáno tvůrčí duo Vladimír Zlý & David Urban. Oba autoři si spolupráci vyzkoušeli už v roce 2025 u titulu Perfektní alibi.
Vysvědčení je především nekompromisní. To je nejpřiléhavější přídavné jméno, které mi vytanulo na mysl, když jsem četl o mrtvých dětech. Zatímco Zlý sází především na dialogy, Urban na popis. Čtenář ani v jednom případě neztrácí pozornost a nechává se příběhem nést. A právě v tom je háček.
Autorská dvojice totiž vsadila na velmi specifickou, takzvanou double pointu. V takovém případě si myslíte, že přesně víte, co se odehrálo, stejně jako to, co bude následovat. Pokud byste váhali, o čem mluvím, připomenu Deset malých černoušků, Prokletý ostrov nebo povídku Teď se nedívej.
Zlý s Urbanem psát umějí, o tom mě přesvědčili už v minulosti. Jejich Vysvědčení proto považuji za špičkovou práci. Jediné, co bych knize vytkl, je upozaděný vliv médií a zájmu veřejnosti. V momentě, kdy někdo na Ostravsku zavraždí dvě malé děti, bych si vsadil, že bude na nohou celá republika. Jen si vzpomeňte na Klánovice.
Vyzdvihnout naopak musím závěrečnou část, kde se odhaluje nejen motiv, ale především pravá tvář některých dětských „hrdinů“.
Vysvědčení patří mezi špičku v oboru. Dávám 87 procent.
|
Absolutně souhlasím.
Kromě toho se v mých knihách objevují postavy inspirované také mými někdejšími kolegy. Jsou to lidé, kteří na mě v lecčems udělali dojem a s jejich souhlasem jsem si je pro potřeby svých příběhů „vypůjčil“. Nebudu jmenovat, ale namátkou bych vypíchl třeba státního zástupce, vedoucího Odboru kriminalistické techniky a expertiz, policistku z karvinské protidrogovky, operativce úzce spolupracujícího s hlavní postavou mých knih… Doufám, že jsem všechny tyto fajn lidi svým pohledem na ně potěšil a svého souhlasu nelitují.
Ve vašich detektivkách působí policisté poměrně civilně, tedy nejsou to neomylní superhrdinové a jejich práce má své limity. Jak moc se snažíte držet skutečné policejní praxe a kde si naopak dovolujete ubrat?
V tomto máte naprostou pravdu. Chci, aby mé postavy byly uvěřitelné. Aby se s nimi čtenáři mohli snadno sžít, najít si k nim cestu, třeba s nimi i sympatizovat. Fandit jim. Nechci, aby měli pocit, že jsem odtržený od reality a policejní práci si představuji jako Hurvínek válku. Policisté, tudíž i kriminalisté, jsou také lidé, kteří dělají chyby. Všichni je občas děláme. Neznám nikoho, kdo by se nedopustil nějakého přešlapu. Snažím se tedy oné uvěřitelnosti držet v maximální možné míře, zároveň však tolik, abych tím čtenáře nenudil. Podrobný, důsledný popis jednotlivých policejních postupů by upřímně nebavil ani mě.
Něco jiného je, když se kriminalisté baví sami mezi sebou, a něco jiného je, když vyslýchají svědky nebo podezřelé. Škála je díky tomu široká, různorodá, a čtenáře mohu stejně tak bavit, jako šokovat. V zásadě se snažím držet nějakého standardu při popisu vyšetřování. Jestli si někde dovolím ubrat a popustit uzdu fantazii, pak je to spíše v té osobní, neprofesionální rovině.
Po Čističi, Pod haldou a U potoka jste se pustil také do spolupráce s Davidem Urbanem na Perfektním alibi, poté na Vysvědčení. Co je pro autora těžší: napsat celý kriminální příběh sám, nebo se o něj dělit s jiným spisovatelem?
Přiznám se, že osobně v tom nevidím žádný zásadní rozdíl. Spolupráce s Davidem mi v lecčem připomínala práci s mým redaktorem Jirkou Popiolkem. Prostě jsme buď já, nebo David přišli s nápadem. Následně jsem napsal svůj text, poslal ho dál, po nějaké době mi k němu přišla zpětná vazba, tu jsem zapracoval, a pak jsem jen čekal, až David dopíše svou část. Důležité bylo, abychom si hned na začátku ujasnili postup, jak budeme text členit, jak se bude vyvíjet samotný příběh, jaké budou jednotlivé postavy a případné vztahy mezi nimi, v neposlední řadě samozřejmě motiv… Myslím, že nám hodně pomohlo rozhodnutí použít své již existující vyšetřovací týmy, které už za ty roky dobře známe. A s námi samozřejmě i naši čtenáři. A nebylo tak třeba vymýšlet žádné novinky. Za úplně nejdůležitější ale považuji fakt, že jsme s Davidem z autorského hlediska podobná krevní skupina a při vymýšlení svých příběhů přemýšlíme velmi podobně. Možná, že se mi společná kniha psala o něco lépe než samostatná, protože David občas přišel se zajímavým nápadem či postřehem, u nichž vím, že by mě samotného vůbec nenapadly. Pozitiva převažují nad negativy, což je podstatné.
Čtenář dnes najde na trhu obrovské množství severských i českých detektivek. V čem podle vás může české „regionální krimi“ konkurovat velkým zahraničním autorům?
Tuto otázku dostávám poměrně často a má odpověď na ni je stále stejná. Jako autor nemám ambice komukoli konkurovat, tudíž jsem nad tím takto nikdy nepřemýšlel. Knižní trh je přesycený. Denně vychází spousta nových knih. Sám vím, jak je náročné v té záplavě nezapadnout a snažit se alespoň trošičku vyniknout. Jako autor se ke svým příběhům stavím maximálně zodpovědně. Z místních reálií se vždy snažím vypíchnout to, co by mohlo čtenáře navnadit a přimět k návštěvě těchto míst. Zažít ten příběh na vlastní kůži. Zaslaná fotografie knihy na místě činu nebo někde, kde se odehrává část děje, mi vždycky udělá ohromnou radost. Kdyby mi šlo o mou konkurenceschopnost, věřím, že právě díky tomuto bychom já nebo kdokoli jiný mohli konkurovat i velkým zahraničním autorům. Nicméně se nadále držím při zemi a nemám přílišná očekávání.