RECENZE: Ani Karin Lednická, Alena Mornštajnová, Marie Pujmanová, Bianca Bellová nebo Petra Hůlová mě svými osobitými příběhy neoslovují tak jako spisovatelka a novinářka Scarlett Wilková. Dalším významným plusem je její autorské zrání.
foto: Petra Kubicová, se svolením /Scarlett Wilková
Romány Až uvidíš moře, Říkali jí Kri-kri, Když přišli psi a Vekslačka se mi nesmírně líbily. Poslední dvě jmenované knihy si dokonce pamatuji dodnes, ale aktuální titul Takové velké štěstí je podle mě všechny převyšuje. Nejen počtem postav a jejich charakterů, ale především hlubokou reflexí doby.
Wilková se opět vrací do československé historie, z níž lze čerpat nekonečné množství příběhů.
Tentokrát se jí však podařilo zvládnout dvě nesmírně náročné polohy. V první řadě skvěle vykreslila jednotlivé aktéry příběhu, v té druhé pak dokázala přesvědčivě zobrazit dobu, a to ve vší její krutosti.
Píše se rok 1946 a chudá Lipka se provdá za dědice nejbohatšího statku v kraji. Vesnice žasne, jenže za tímto „velkým štěstím“ se skrývá krutý obchod s osudem. Tím však řetězec ran teprve začíná. S nástupem komunismu se lámou životy selských rodů, majetek mizí, rodiny se rozpadají a ti, kteří zůstali, se musí naučit přežít. Tolik k anotaci, více není třeba odkrývat.
Začnu zmíněnými osudy. Postavy Scarlett Wilkové jsou hmatatelné a díky jejímu mistrovskému psaní si je okamžitě pustíte k tělu. Anebo ony vás.
|
O čem jsou kontrasty?
„Měl by se cítit šťastný. Byl na svobodě. Na rozdíl od mnoha spoluvězňů přežil. Každý den by si to měl uvědomovat. Jenže nepociťoval ani radost, ani klid. Nepřemýšlel nad tím, čím další dny naplní, neměl chuť objímat a líbat ani jednu ze dvou žen. Když se podíval na zlatovlasého kluka, který běhal po louce jako hříbě, nechtělo se mu jít si s ním hrát. Prostoupila ho tíha, beznaděj a zlost.“
|
Mimořádná kniha
„Nad její tváří se střídaly tváře vojáků. Jeden ji hladil po vlasech, usmíval se a něco říkal, zatímco do ní pronikal. Vůbec se nebránila. Ležela nehybně s hlavou vytočenou doleva, sledující, co se odehrává vedle ní. Uviděla, že se po podlaze rozlévá krev, a napadlo ji, že možná od Anky doteče až k ní. Viděla tu tmavou skvrnu, přestože temnou místnost částečně osvětlovala jen lampa, s níž šel táta otevřít. Některý z vojáků ji pak postavil na židli.“
V podobném duchu bych mohl pokračovat, ale tím bych vás dostal přesně do té polohy, v níž jsem se během několika večerů ocital já. Do naprosté beznaděje. Nejprve konec války, potom víra a očekávání a následně rudý režim. „Rejžek znejistěl. Nevěděl, co by bylo nejlepší v tu chvíli udělat. A tak nakopl Dočkalova psa, který šílel uvázaný u boudy. Doufal, že tím snad dostatečně prokázal své odhodlání bojovat s kapitalistickými živly a ti mladí arogantní soudruzi mu dají pokoj.“
Ano, ošklivá, odporná, hnusná doba. Doba plná beznaděje, zoufalství, lágrů, útisku a strádání.
Těžko říct, co na tak těžkém textu podtrhnout, aby si z něj čtenář odnesl jeho hlavní poselství. Já bych osobně řekl, že je jím lidství, a to ve všech jeho odstínech. Smích a pláč, radost a smutek, život a smrt. To všechno sice známe, ale v intenzitě, s jakou nám tyto protiklady předkládá Scarlett Wilková, jsem se s nimi v české literatuře dosud nesetkal.
Takové velké štěstí proto považuji za knihu letošního roku.
S typicky chladnou obálkou ji vydává nakladatelství MOTTO.
- rozhovor s autorkou je ZDE.