ROZHOVOR: „I fyzicky relativně zdatný člověk se může stát imobilním, pokud mu město hází klacky pod nohy, a to doslova. Rozbité chodníky, schody bez madel, nedostatek laviček, složitý nástup do dopravy, bariéry na úřadech. To všechno jsou detaily, které mladý člověk nevnímá,“ upozorňuje v rozhovoru pro SinMed.cz členka horní komory Parlamentu Vladimíra Ludková (ODS).
foto: SinMed.cz/Vladimíra Ludková (ODS), senátorka
Paní senátorko, dlouhodobě se věnujete sociální a zdravotní oblasti. Má česká společnost podle vás stále tendenci vnímat stáří jako pasivní etapu života?
Bohužel ano. Pořád zde přetrvává představa, že když člověk zestárne, opustí ho síly, dříve či později se stane závislý na pomoci druhých. Velká část omezení však není nevyhnutelným důsledkem věku, ale důsledkem toho, že jsme jako společnost podcenili prevenci a aktivní péči. Dokonce bych řekla, že se jí neučíme, dokud je čas.
Mluvíte především o pohybu?
Přesně tak. A zejména o silovém a funkčním pohybu. A nejde o žádné rekordy. Senior potřebuje být schopen ráno bezpečně vstát z postele bez cizí pomoci, zajít si na nákup, unést tašku, nastoupit do tramvaje, udržet rovnováhu na schodech. Být soběstačný v každodenních činnostech, a to tvoří základní rámec důstojného života ve stáří. A ač například od lékařů slyší, že by se měli hýbat, mnoho starších lidí jako by mělo pocit, že pohyb, natož nějaké posilování už pro ně není. To je velký omyl, protože právě pro ně je nejdůležitější. Když ztratíte svaly ve třiceti, je to estetický problém. Když je ztratíte v sedmdesáti, je to problém existenční. Svalová slabost znamená pád, zlomeninu, hospitalizaci, dlouhé ležení a rekonvalescenci a často bohužel i začátek definitivní závislosti na okolí.
Je český systém na tuto realitu připraven?
Upřímně? Jen částečně. V ČR rádi budujeme především pobytová zařízení pro seniory, neustále slyším, kolik nám chybí kapacit a kolik jich teprve v souvislosti se stárnutím populace chybět bude. Místo toho, aby média referovala, jak se stane péče nedostupná, mají bít na poplach za aktivní život v pohybu. Chybí systematická podpora pohybových programů pro seniory, dostupná rehabilitace, komunitní cvičení, edukace rodin. Osobně dlouhodobě tvrdím, že každá koruna vložená do prevence mobility u seniorů ušetří násobně více peněz ve zdravotním i sociálním systému. Takovou prevencí jsou například místa, kde se senioři rádi potkávají, jako jsou naše osmičková Centra aktivizačních programů, které jsem před více než 15 lety založila. Jsou unikátním propojením na seniorské dobrovolnictví, tím v sobě nesou další přidanou hodnotu. Postupně jsem zřídila tato centra na třech místech, protože Praha 8 je velikou městskou částí. Zrovna v květnu se bude konat slavnostní setkání našich seniorských dobrovolníků, kterým patří veliké poděkování, že jsou sami hybatelem veškerého dění v nich.
Mluvíte i o prostředí, ve kterém senioři žijí. Proč je to tak důležité?
Protože i fyzicky relativně zdatný člověk se může stát imobilním, pokud mu město hází klacky pod nohy, doslova. Rozbité chodníky, schody bez madel, nedostatek laviček, složitý nástup do dopravy, bariéry na úřadech. To všechno jsou detaily, které mladý člověk nevnímá, ale seniora mohou odradit od jakéhokoli samostatného pohybu. A jakmile přestane chodit ven, stává se z něj pasivní příjemce pomoci a začíná rychlý sociální pád. A pak jsou místa, která jsou pohybu ušita na míru. Skvělou cestou je třeba pétanque. O víkendu jsem si byla zahrát se seniory, kteří se u této hry pravidelně schází a kteří jí doslova žijí. Jsem ráda, že se každou středu schází na hřišti, jehož vznik jsem před lety podpořila v areálu základní školy.
Takže nestačí jen zdravotní péče?
Nestačí. Péče o seniory je kombinace zdravotnictví, sociálních služeb, urbanismu a obyčejné lidské solidarity. Nestačí dodat chodítko. Musíme vytvořit svět, ve kterém s tím chodítkem může člověk normálně žít a svět ve kterém používání chodítka odsuneme, co nejdál.
To je hezká obecná proklamace, ale jak to realizovat v praxi?
V Praze 8 jsem zavedla podporu zdravotně rehabilitačnímu cvičení a těší mě, že i menší spoluúčastí je o cvičení velký zájem. Lze se přidat v průběhu roku, podrobnosti jsou na webu Praha 8 PEČUJE.
Co by podle vás měla být priorita státu v příštích letech?
Změnit filozofii. Nepřemýšlet, jak seniora pohodlně usadit do pasivity, ale jak ho co nejdéle udržet aktivního, silného a soběstačného. To je rozdíl mezi péčí a skutečnou odpovědností. A bohužel o tom je i současný trend elektrických skútrů, které mladí v dobré víře pořizují svým stárnoucím rodičům. Zrovna dnes jsem to třikrát viděla na sídlišti v okolí Ládví. Jak jejich počet mezi seniory rychle narůstá, často je však používají ti, kteří by do obchodu došli pěšky, sice pomalu, ale došli. Takový skútr, ač je myšlen dobře, žene seniora velmi rychle právě do zmiňované pasivity. Ďábel je prostě skryt v detailu.