ROZHOVOR: Při vernisáži výstavy Každý může být umělcem zazněla z úst ředitelky Domova Sulická Lenky Kohoutové slova o tom, že umění má spojovat. A proto letos poprvé nemá výstava záštitu resortu kultury. Kohoutová se podle svých slov nedomnívá, že toto ministerstvo lidi spojuje.
foto: SinMed.cz/Lenka Kohoutová a Hynek Čermák
Odměnou jí byl veliký potlesk návštěvníků, ke kterému se po chvilce zamyšlení přidal i moderátor vernisáže, herec, ale také výtvarník Hynek Čermák.
„Já jsem se opravdu musel na chvilku zamyslet, jestli i při takové příležitosti se má ke slovu dostat politika a komentáře k ní. Politika v těchto dnech je tak moc rozhádaná, že velmi často se už lidé spolu ani nedovedou bavit, natož vést nějaký dialog. Komunikace mezi autory obrazů a lidmi na výstavě probíhá úplně beze slov. Jako přenos energie. Ale já paní ředitelku chápu a souhlasím s ní, že by bylo absurdní žádat záštitu na výstavu od někoho, s jehož konáním a vystupováním vnitřně nesouzníte. Takže já se vlastně tímto k jejímu názoru připojuji!“ řekl Hynek Čermák pro SinMed.cz.
Politiku pravidelně komentujete. Jste terčem osočování?
Ono to tak možná někdy vypadá, ale ve skutečnosti tomu tak vůbec není.
Přiblížíte svůj úhel pohledu?
Mohu místopřísežně prohlásit, že jsem vlastně vláčen nikdy nebyl.
Naopak bych chtěl využít při příležitosti našeho rozhovoru této situace, abych poděkoval všem divákům, kteří na mě do divadla chodí. Hraji dvacet představení měsíčně, která jsou vyprodaná. Děkuji i všem lidem, se kterými se potkávám na ulici a oni mi potřesou pravicí, nebo jen prostě řeknou to své děkuji. Za poslední dva roky jsem se nesetkal s tím, že by na mě někdo z těch skutečných lidí byl zlý. Nebo se mnou nechtěl komunikovat proto, jaké mám názory. Nic takového se opravdu neděje! To se děje pouze na sociálních sítích, ale ty se skutečným životem nemají vůbec nic společného.
Život na sociálních sítích se v současnosti řeší na úrovni Evropské unie, odkud přichází snahy zakázat dětem do 13 let přístup na ně. Je podle vás takový zákaz řešením?
Myslím, že ten problém je ještě o něco jednodušší. Moje dětství probíhalo bez sociálních sítí, ale mně to dneska přijde podobné, jako kdybych zase vyrůstal na vesnici, na Vysočině, a někdejší národní výbor a předsednictvo komunistické strany se rozhodly, že ze života nás dětí odstraní všechny psy, kteří běhají po vsi, aby nás nepokousali. Dnešní svět není bezpečné místo. My jsme se tenkrát museli naučit chovat ke psům, aby nás nesežrali. A díky tomu se k nim dodnes chovám stejně.
Sociální sítě za nebezpečné považujete?
Jasně, že jsou sociální sítě do jisté míry nebezpečné, ale zároveň přináší pokrok, jsou budoucností pro naše děti. Já se nebojím, že by se s nimi nevyrovnaly. Sám děti mám, a musím říct, že mladá generace je na tom velice dobře. Jsou velmi erudovaní, jsou mnohem erudovanější, než jsme v jejich věku byli my. V celkovém měřítku jsou mnohem smířlivější a tolerantnější, než jsme my, nebo než jsme byli v jejich věku my. Mám dojem, že děti si s problémy poradí a nemyslím si, že by bylo potřeba je nějak přehnaně chránit. Neříkám nepomáhat jim, ale přehnané ochranářské pudy jsou podle mě zbytečné.
Z reakcí politiků na navrhovaný zákaz vzniká pocit, že když si s tím neumí poradit, tak to zakážou. Nemůže to být ale o tom, že děti kopírují chování dospělých?
Jasně, já jsem kuřák, kouřím, to je fakt. Mohu se zlobit jako táta na svého kluka, že kouří také? Mohu se zlobit tak maximálně sám na sebe!