Harry Bosch definitivně opouští losangeleskou policii a stává se soukromým očkem. Nemá klienty, nemá cíl. Až mu jednoho dne zavolá bývalý kolega a vrátí mu přesně to, co mu chybí: naději, víru a směr. Tímto způsobem začíná román amerického bestsellerového spisovatele Michaela Connellyho s názvem Ztracené světlo.
foto: SinMed.cz/Ztracené světlo
Kdybych měl začít odzadu, prozradím, že už notnou řádku týdnů jsem nečetl nic tak vydařeného. Na druhou stranu však musím dodat, že na přelomu tisíciletí to Connellymu opravdu psalo. Dokazují to nejen jeho prvotina Černá ozvěna z roku 1992, ale i pozdější a dodnes nezapomenutelné romány Poslední kojot, Město kostí či Betonová blondýna.
Ztracené světlo vyšlo deset let po autorově premiéře (2002) a obsahuje všechno, na co jsme od něj zvyklí. Fantastické popisy města andělů, suchý humor, svérázný životní styl Harryho Bosche, komplikované vztahy s okolím, ale především strhující zápletku a dokonalé vyústění.
Nejsem na detektivní postupy příliš stavěný, přesto jsem se od první třetiny snažil zjistit, jak se věci mají. Nepovedlo se.
Bosch se vrací k případu, který nikdy nedokázal pustit z hlavy, k dávno odložené vraždě zaměstnankyně hollywoodského studia. Tehdy vyšetřování uvízlo ve slepé uličce. Teď Bosch nemá odznak ani pravomoci, jen zkušenosti, tvrdohlavost a pověst muže, který se neptá, kdy má přestat.
|
ÚRYVEK:
„Myslíš, že tohle si ministr spravedlnosti a Kongres Spojených států přáli, když po jedenáctém září schválili legislativu, která změnila a zjednodušila pravidla a prostředky FBI?“
„Ne, to si nemyslím,“ odpověděl jsem. „Ale mělo jim být jasné, co se může stát. Jak se to říká – absolutní moc absolutně korumpuje? Nějak tak. Že se taková věc stane, to je prostě zákonité. Mělo jim to být jasné. Rozdíl je v tom, že tohle není jen tak nějaký agent odněkud z Blízkého východu. Tohle je americký občan. Bývalý policista, který je ochrnutý, protože při výkonu služby koupil pitomou kulku.“
Langwiserová zasmušile přikývla.
|
Dokonalý závěr
Jeho pátrání postupně odhaluje souvislosti se zmizením počítačové expertky FBI, s útokem na dva policisty i s organizací, jejíž vliv sahá dál než moc hollywoodských producentů a jejíž cynismus překonává i samotnou losangeleskou policii.
Samotná zápletka a sledování Boschova vyšetřování je už tak téměř dokonalé. Vidíte, jak dílek po dílku přidává do pomyslné mozaiky minulosti. Pomáhají mu v tom nejen novinové výstřižky, ale také paměť a záznamy, k nimž se dostává. Pokaždé si drží odstup, stejně jako své důmyslné kombinační schopnosti.
K tomu všemu velmi oceňuji, že jeho rádcem je někdejší kolega, postřelený a zmrzačený člen sboru. Tuto dějovou linku určitě doporučuji sledovat. Není podstatná jen pro pohled na člověka, který přišel o všechno, ale také pro vyústění celého románu.
Dalšími zajímavými body jsou pohled na FBI, schopnosti několika právníků i detaily, které zprvu nehrají zásadní roli. Třeba sledovací zařízení, které Bosch umístí do kamarádova pokoje. Když jsem později četl přepis tajně nahraných rozhovorů, možná jsem ani nedýchal.
Závěrečných pár stran patří setkání s dcerou, které je vzhledem k dalším pokračování jen těžko popsatelné.
Connellyho Ztracené světlo patří do výkladní skříně žánru. V překladu Jiřího Kobělky ho vydal Slovart.
Hodnocení: 91 procent.