Ještě na vysoké škole jsem si dal jeden zvláštní cíl. Chtěl jsem se zpaměti naučit text písně Kilián Nedory. Jen jsem ležel, poslouchal a poslouchal, až mi tak jednou uplynul celý večer. Druhý den se situace opakovala. Určité fráze nebyly problém: „…nikdy sem se nedozvěděl, kde se tady Nedory vzal, ani nevím, jak jsme se poznali…“, ale zbytek mi do hlavy nešel.
foto: SinMed.cz/Román Vona
Paměť mám přitom znamenitou. Ke konci jsem dospěl k jednomu závěru. Čím déle jsem ten dlouhý text poslouchal, tím větší na mě padala deprese. Zpočátku jsem si ji nepřipouštěl, na konci už ano.
Doteď nemám ponětí, proč se mi tato situace při čtení nejnovějšího románu Petry Klabouchové vrátila před oči jako bumerang. Vlastně to vím, ale nechci vás připravit o pointu, na kterou si při čtení určitě vzpomenete.
Brněnský Host má cit pro výrazné ženy, respektive výrazné ženské spisovatelky, abych tak řekl. Alena Mornštajnová, Petra Dvořáková, Bianca Bellová, Petra Soukupová. K nim asi netřeba nic dodávat.
Petra Klabouchová se i přesto vymyká. Její cit pro přetavení detailu do vět mě fascinuje snad pokaždé, když od ní něco čtu. Začalo to Prameny Vltavy, pokračovalo úžasným textem U severní zdi, dodnes výjimečným hororem Ignis fatuus a nevynechám ani Ducha Pankráce.
Posledně jmenovaný román, stejně jako aktuálně recenzovaná kniha, vznikl podle skutečných motáků psaných v celách smrti pankrácké sekyrárny. Je proto logické, že člověk nachází podobné motivy, strádání, bolest, víru, beznaděj i smrt. Klabouchová se k nim ovšem pokaždé staví tak nějak jinak.
Strašně těžko se mi její styl popisuje, protože ho neumím s ničím srovnávat. Náročnost některých pasáží mi připomíná snad jen extrémně specifickou Patricii Highsmithovou.
„Pastýř ten svatý večer první hvězdu nevychvaloval, domy s koledou neobcházel. Jenom Antonův děd postával v cestičce před stavením, sníh kolem už mu dávno sahal nad ramena, aby viděl, až vyjde Večernice. Až půst skončí. Byl stále nejvyšší ze stavení, i když ho už stáří tlačilo k zemi. Hvězdu ale stejně nespatřil.“
Výjimečný text
Tolik pro představu, že neblázním.
Román Vona (2026, Host Brno) nás vrací do dob minulých, i dávno minulých. Ocitáme se znovu na Šumavě, kde ze dvou konců splétáme příběh osudů tamních lidí. Veskrze jde o náročné, těžké a depresivní čtení, v němž autorka nezdůrazňuje ani tak samotné osudy, jako spíš sílu přírody tyto osudy měnit.
Podobná věc člověka při běžném čtení možná ani nenapadne. Je nepřenositelná.
Stejně jako v minulosti i zde navíc Klabouchová vychází z reálií.
„Pomoc však přišla příliš pozdě. Polovina obyvatel Kozích Hřbetů a okolních samot se jí už nedočkala. Kniha, kterou jste právě dočetli, vychází ze střípků vzpomínek na tuto tragédii, které se na Šumavě vyprávějí dodnes. Z místních pověstí, kronik a z literárního zpracování Karla Klostermanna.“
Zmíněného spisovatele, jehož jsme podle mého názoru nikdy pořádně nedocenili, mimochodem doporučuji všem milovníkům literatury.
Klabouchová kromě mistrně zpracované tragédie a postupného utrpení, kdy mi v hlavě utkvěl výraz flektyfus, pokud se nepletu, sází ještě na jednu věc. Na roli žen. Ta je v románu natolik zásadní, že nechci ani naznačovat proč. Stačí vnímat první písmeno názvu.
Vona je nesmírně specifické a těžké čtení. Ruku v ruce s tím kráčí snad až dokonalá čeština a pevně sevřený vypravěčský styl. Román nesedne každému. Není to Wilková, Lednická, Tučková nebo snad Třeštíková.
Je to naprostý unikát.
Hodnotím 90 procenty.