REPORTÁŽ: Na Pulitzerovu cenu to určitě nebude, ale na bobříka odvahy pro lidi starší čtyřiceti let možná ano. Celou neděli jsem se totiž odhodlával sjet autobusem číslo 134 k Vltavě. Ačkoli mi cesta trvá necelých pět minut, rozhodování zabralo několik hodin. Každý, kdo o víkendu nebyl schovaný v klimatizovaných prostorách, jistě ví, o čem mluvím. Takové vedro, že se člověk lepil úplně ke všemu, od židle u počítače až po koženou sedačku v autobuse.
foto: SinMed.cz/Bazén v Podolí, 28. června 2026
Nakonec jsem se přece jen odhodlal. Doufal jsem, že největší nápor lidí už poleví, a z Nového Podolí jsem dorazil na Dvorce. Odtud jsem se vydal „zadem“ směrem k plaveckému stadionu. Cesta, která mi běžně zabere několik minut, tentokrát trvala nejméně dvacet. Krok za krokem, jako u toho amerického seriálu, jsem se bavil vlastní naivitou. Ze všech stran totiž k bazénu proudily desítky lidí.
Fronta před vstupem byla obrovská. Ještě kolem 16. hodiny odpoledne v ní čekalo odhadem nejméně 150 nedočkavých návštěvníků. Překvapilo mě, že se vůbec pouštělo dovnitř. V sobotu totiž platil stop stav a areál další zájemce nepřijímal. Mimo provoz byl podle informací na místě nejen tobogán, ale také fitness centrum.
Pokladní mi řekl větu, která vystihla celé odpoledne: „Takový nápor jsme ještě nezažili.“ Popravdě řečeno ani já ne. A to jsem šel kolem minimálně tisíckrát.
Po necelých 40 minutách na přímém slunci jsem vypadal spíš jako vodník než reportér. Přešel jsem proto silnici a zamířil do Žlutých lázní. Ani tam ale nebylo o nic klidněji.
Pražské inferno
Peklo pokračovalo. Fronty byly prakticky všude, u vstupu, uvnitř areálu, u mola i u stánků s občerstvením. Na jeden drink čekalo v jednu chvíli snad sedmdesát lidí.
Procházel jsem kolem dek, ručníků a osušek. Mezi jednotlivými skupinkami zbýval sotva metr volného místa. Naštěstí jsem nikomu nešlápl na nohu ani na mobil. Pomalu jsem došel až k Vltavě, kde mě čekalo velké překvapení. Voda byla ledová, skoro jako někde na severu Polska. Pokud měla osmnáct stupňů, bylo to maximum. Na koupání jsem okamžitě přestal mít chuť.
Pokračoval jsem proto dál a ptal se lidí, jak se chrání před spalujícím sluncem. Odpovědi byly víceméně stejné: kšiltovka, opalovací krém a pivo. Poslední odpověď mě pobavila nejvíc. Kdybych si v takovém vedru dal pivo, nejspíš bych se probudil až v pondělí ráno.
Přesto mě atmosféra ve Žlutých lázních bavila víc než čekání před podolským bazénem. Tam jsme totiž stáli na rozpáleném betonu, ze kterého sálalo dosud nepoznané horko. Tráva u Vltavy přece jen působila podstatně příjemněji.
Návštěvu obou míst, vzdálených od našeho bytu sotva patnáct minut chůze, jsem nakonec zvládl bez větší újmy. Až doma jsem zjistil, že mezi venkovní a vnitřní teplotou vlastně nebyl téměř žádný rozdíl. V obou případech teploměr ukazoval šestatřicet stupňů Celsia.