Rakovina slinivky, odborně zvaná pankreatický duktální adenokarcinom (PDAC), je zákeřný protivník. Jedna z nejrychleji nastupujících a smrtelných typů rakoviny.
foto: SInMed.cz/Onkologie, ilustrační foto
Jen v České republice na PDAC zemře ročně podle České gastroenterologické společnosti 2 200 lidí. Pokud se rakovina slinivky nepodchytí včas, rok dožití je rok až rok a půl. Při podchycení se život může prodloužit až o pět let. Pět let nyní může být klíčových, protože výzkum dává naději, že bychom mohli právě tento typ rakoviny v dohledné době porazit.
Rakovina slinivky, to není jen shluk chaoticky se dělicích buněk. Je to chytrý nepřítel, který si kolem sebe dokáže vybudovat nedobytnou pevnost. Tato pevnost, v odborné mluvě imunosupresivní mikroprostředí, účinně blokuje útoky našeho vlastního imunitního systému a často odrazí i léky, které do ní pošleme.
Lékaři a vědci si proto lámou hlavu, jak tuto pevnost obejít. A právě tady přichází na scénu ferroptóza a nadějný objev, který byl zveřejněný v časopisu Nature.
Představte si, že rakovinná buňka je jako malá továrna na problémy. Ferroptóza je pak speciální typ „havarijního režimu”, který tuto továrnu donutí k sebedestrukci. Vše začne u železa. To se v buňce začne hromadit a působí jako rez. Reaguje s tuky, ze kterých jsou mimo jiné postaveny stěny buněk, a vzniká při tom něco jako buněčný jed. Tento jed, nazývaný lipidová peroxidace, poškozuje buňku tak moc, že se už nedokáže opravit a jednoduše zanikne.
Železo
Zní to jednoduše, že? Stačí do nádoru nasypat železo a nechat ho „zrezivět”. Jenže rakovinné buňky nejsou hloupé. Mají několik spolehlivých bezpečnostních systémů, štítů, které je před touto hrozbou chrání. Text zmiňuje například cestu System Xc-/GSH/GPX4 – to je takový hlavní vypínač, který dokáže neutralizovat onen jed dřív, než napáchá škody. Pokud chceme ferroptózu použít jako zbraň, musíme nejdřív tyhle štíty znefunkčnit.
Vědci ale brzy zjistili, že ferroptóza není jen černobílý hrdina. Chová se trochu jako dvojitý agent. Uvnitř nádoru totiž panuje chaos a v tom zmatku může občas ferroptóza nechtěně pomáhat těm špatným. Tomu se říká dvojí role ferroptózy. Někdy může podpořit zánět, který nádoru naopak prospívá a pomáhá mu růst. Proto je naprosto klíčové pochopit všechny souvislosti dřív, než začneme tuto zbraň používat v praxi.
Dalším důležitým úkolem je najít takzvané biomarkery. To jsou stopové látky, které by nám prozradily, zda je u konkrétního pacienta ferroptóza vůbec tím správným přístupem. Podle nich by lékaři mohli poznat, v jakém stadiu nemoc je a zda by na tuto léčbu vůbec reagovala.
Aby toho nebylo málo, vědci musí vyřešit ještě jeden zásadní problém: jak dopravit „železnou zbraň” přesně na místo určení, aniž by cestou poškodila zdravé orgány. Tady přicházejí ke slovu nanočástice. Jsou to neuvěřitelně malinkaté kapsličky, které dokážou dopravit účinnou látku přímo do nádoru. Fungují jako chytrý naváděcí systém, který otevře svůj náklad až na místě určení.
Vědci už v předklinických studiích (tedy ve zkumavkách a na zvířatech) testují kombinace vyvolání ferroptózy s běžnou chemoterapií a výsledky vypadají slibně. Je to ale běh na dlouhou trať. Než se tato léčba dostane k pacientům, musíme se ujistit, že je bezpečná a že opravdu cílí jen na ty špatné buňky.