ROZHOVOR: Členka horní komory Parlamentu Vladimíra Ludková (ODS) s naší redakcí hovořila především o návrhu vyhlášky 505/2006 Sb., která nově upravuje rozsah úkonů, které smí vykonávat pečovatelská služba a osobní asistence. Neméně zajímavý byl i její pohled na praktický dopad této úpravy.
foto: SinMed.cz/Vladimíra Ludková (ODS), senátorka
Paní senátorko, dlouhodobě se věnujete systému sociálních služeb a zdravotnictví i ve vaší městské části, tedy v Praze 8. Nyní jste poměrně kriticky vystoupila proti návrhu vyhlášky 505/2006 Sb., která nově upravuje rozsah úkonů, které smí vykonávat pečovatelská služba a osobní asistence…
Novela vyhlášky provádějící zákon o sociálních službách měla přinést zásadní posun v péči o děti, osoby se zdravotním postižením a seniory. Místo toho vyvolává hluboké zklamání. Nepřináší řešení reálných problémů lidí, kteří jsou na péči závislí, ani jejich rodin. Jen pro představu přidám pár čísel. V Praze 8 bylo v loňském roce evidováno 703 osob s přiznaným příspěvkem na péči ve 3. stupni a 481 osob s příspěvkem ve 4. stupni. Lidé s tímto stupněm příspěvku na péči se již bez nějaké formy pomoci neobejdou. Já ze statistiky nevyčtu, zda tito lidé žijí doma nebo jsou v pobytovém zařízení, nicméně pokud by všichni tito uvedení lidé žili doma, tak se jich vyhláška přímo dotýká, a vezměte si, jak obrovské je to číslo. Například v pečovatelské službě Prahy 8 máme aktuálně 14 osob s příspěvkem ve 4. stupni a 48 osob s příspěvkem ve 3. stupni. A další na službu čekají, ale nemáme kapacitu.
Od července 2026 sice budou moci pečovatelské služby a osobní asistence nově poskytovat pomoc s některými úkony péče o zdraví. Právě tento krok byl považován za klíčový průlom takzvané „Jurečkovy“ novely zákona o sociálních službách, kterou se zavedlo sociálně zdravotní pomezí. V praxi měl legalizovat situace, které už dnes běžně nastávají, kdy pečovatelské služby suplují zdravotní péči, protože jiná možnost jednoduše neexistuje. Ale situace v Praze a dalších velkých městech je navíc nesrovnatelná se situací v menších obcích. Tam se mnohdy lidé pomoci vůbec nedočkají, často tam funguje právě jen pečovatelská služba.
V čem je tedy podle vás chyba?
U nás máme dlouhodobě velmi rigidní systém dělící úkony mezi zdravotní a sociální péči, pověstná je nekomunikace mezi resortními ministerstvy, neschopnost se na tu dělicí čáru podívat z pohledu praxe a potřeb lidí, dále komplikovanost úhrad. Jenže, co chcete pro svého 80letého rodiče, který se doma zotavuje po zlomenině krčku, k tomu ho trápí třeba Alzheimerova choroba? Chcete jednoho spolehlivého člověka, aby vám doma necouralo celé procesí, který vašeho rodiče zabezpečí, když vy jste v práci. To je dnes de facto nemožné, některé úkony, jako je podání léku, jdou za zdravotníky, jiné úkony, jako je dopomoc s hygienou, jdou za pečovatelskou službou. A pak jsou tu nesmírně složité životní příběhy lidí, kteří potřebují vysoce náročnou péči, jsou doma a jejich blízcí se od nich nesmí vzdálit.
Debatou k vyhlášce se samozřejmě otevřela i otázka dostupnosti terénní péče a situace neformálních pečujících. Představte si člověka na vozíku, který si musí plánovat základní potřeby podle dostupnosti osobní asistence, někdy i tak, že možnost využít toaletu má například dvakrát denně v přesně stanovený čas. Větší rozsah osobní asistence si nemůže dovolit a potřebná kapacita často ani neexistuje. Zkuste si to každý představit. Na WC jenom dvakrát denně v předem určenou hodinu, když přijde osobní asistent. To je příklad z praxe, takové znám nejen z Prahy 8. Tento příklad ale ukazuje, jak neudržitelná je situace u osob se zdravotním postižením.
Není ta vyhláška odtržená od reality takových osob?
Určitě ano. Systém domácí sociální a zdravotní péče dlouhodobě naráží na limity, přitom je to péče nejefektivnější pro člověka i pro stát. Na denní bázi řeším například situace, kdy praktický lékař nechce předepsat domácí péči v rozsahu, který jeho pacient doma skutečně potřebuje, například pro podání večerních léků. Limitující dělení úkonů mezi pečovatele a zdravotníky ilustruje situace, kdy se seniorovi uvolní při hygieně krytí rány, zdravotní sestra ho ošetří až po provedené hygieně, pečovatelka se krytí nesmí dotknout.
Zvlášť alarmující je situace u klientů s vysokou mírou závislosti, například těch, kteří jsou doma napojeni na plicní ventilaci. Pokud by byli umístěni v pobytovém zařízení, znamenalo by to pro veřejný systém enormní finanční náklady. V domácím prostředí však tuto péči z velké části nesou rodiny, bez odpovídající podpory. Přesto systém dál upřednostňuje pobytové sociální služby.
Jednoduše řečeno, vyhláška vlastně říká, že chceme, aby lidé využívali dražší způsob péče, na který nejsou ani finance a lidská kapacita. A ty, kteří jsou schopni tento nedostatek vykrýt za menší peníz, nechává jít o žebrácké holi?
Je to tak. I paragraf, o kterém se teď kvůli nepodařené vyhlášce vede diskuze, byl do zmíněné novely zákona o sociálních službách dodán až pozměňovacím návrhem. MPSV s ním vůbec nepočítalo a jelo dál tou rigidní cestou s důrazem na pobytové sociální služby.
Na riziko, že paragraf rozšiřující úkony péče o zdraví byl v době přijetí zákona bez obsahu, jste upozorňovala v Senátu. Argumentem bylo, že konkrétní podobu úkonů stanoví prováděcí vyhláška. Ta je dnes na světě. A ukazuje se, že očekávání nebyla naplněna. Místo koordinovaného postupu mezi resorty zdravotnictví a sociálních věcí přichází další promarněná příležitost.
Nesouhlasila jsem s novelou zákona o sociálních službách tak, jak byla napsaná. Nešlo jen o ten jeden prázdný paragraf ve vztahu k terénním sociálním službám, ale obecně o pokračování trendu s důrazem na pobytové služby. Přitom 8 z 10 lidí chce být i za předpokladu závislosti péče na druhých doma. Velká většina chce doma i zemřít.
Co tedy nové vyhlášce chybí, co by se mělo změnit?
Ve vyhlášce chybí zcela zásadní úkony, které by lidem výrazně pomohly zvládat život doma. Jen pár příkladů: výměna stomických sáčků, pomoc při aplikaci inzulinu předplněným inzulinovým perem nebo podávání stravy a tekutin prostřednictvím PEG, pomoc s bezpečným užíváním chronické medikace u stabilizovaného zdravotního stavu, ošetření drobných povrchových ran, pomoc s mobilitou, změnou poloh. Neformální pečující by mě doplnili, ti totiž plní roli zdravotníků, pečovatelů, ošetřovatelů, u dětí pedagogů a k tomu mají být ještě rodiči.
Apel na to, že to jsou úkony, které by měl dělat vysoce kvalifikovaný zdravotnický personál, naráží na to, že už dnes je běžně zvládají rodinní pečující bez jakékoliv zdravotnické aprobace. A nebudeme si nalhávat, že se do nich pouští sami pracovníci pečovatelské služby nebo osobní asistence, ač by neměli. V zahraničí se tak bez problémů děje. Prostě realita je jinde, než si usmysleli na MPSV.
Pokud to již dneska dělají rodinní příslušníci člověka s postižením, je legitimní se ptát, proč by je nemohly vykonávat i terénní sociální služby. Samozřejmě zdůrazňuji, že za předpokladu odpovídajícího proškolení a jasně nastavených pravidel.
Co tedy navrhujete?
Řešením může být systém postupného vzdělávání pracovníků v přímé péči, který by jim umožnil získávat potřebné kompetence krok za krokem. S tím by mělo jít ruku v ruce i adekvátní finanční ohodnocení. Nechme to na pečovatelské službě, jak k tomu bude své pracovníky motivovat.
Pečovatelské profese jsou dlouhodobě podhodnocené, přestože jde o náročnou a společensky nepostradatelnou práci. Nedostatek pracovníků v této oblasti přitom bude v následujících letech ještě narůstat.
Musíme se totiž ptát, co je naším cílem. Pokud je to fakt, abychom umožnili lidem s postižením a seniorům důstojný život v domácím prostředí a zároveň ulevit neformálním pečujícím, což jsou v naprosté většině jejich rodinní příslušníci, je třeba vyhlášku změnit. Na místě je otevření debaty o její úpravě tak, aby skutečně odpovídala potřebám praxe.