REPORTÁŽ: Vitamín D je důležitý a jeho získání je v těchto dnech až překvapivě snadné. Stačí jediné, aby na nechráněnou pokožku dopadalo sluneční záření. Přesně takové podmínky panovaly v sobotu v Praze, kdy teploměry ve stínu ukazovaly až 27 stupňů Celsia. Na přímém slunci bylo samozřejmě ještě výrazně víc.
foto: SinMed.cz/Děti na rybníce v Praze 4
Naši reportáž jsme začali v centru metropole, odkud jsme se pomalým krokem vydali podél Vltavy směrem do Podolí. Čím blíže jsme byli plaveckému stadionu, tím odvážnější modely jsme potkávali. Zejména mladší muži odložili téměř všechny svršky a po nábřeží korzovali pouze v kraťasech. Ženy si vyhrnovaly rukávy, odhalovaly břicha a popíjely sladké nápoje. K atmosféře postupně přispívali běžci, cyklisté, maminky s kočárky i pejskaři. Všechno působilo až překvapivě harmonicky. Vysoké teploty doslova přitáhly lidi k Vltavě.
Později jsme se přesunuli směrem na Budějovickou a odtud autobusem číslo 170 k Chateau St. Havel. Kulisy této části Prahy dnes působí poněkud zvláštně. Staví se zde metro a před hotelem zeje cosi připomínající obří kráter. „Bude tu další hotely,“ vysvětlili na recepci.
Nás však mnohem více zajímala soustava rybníků táhnoucí se až ke Kunratickému lesu. V okolí Kunratického potoka se nachází hned několik vodních ploch, je tu Zámecký rybník, Labuť a Sýkorka. Prošli jsme všechny, největší pozornost si však získal druhý jmenovaný.
Spokojená mládež
Když jsme kráčeli příjemnou zelení, kde lehce foukalo a většinu cesty kryl stín stromů, zaslechli jsme dětské hlasy. Vydali jsme se za nimi. Nedaleko Jižní spojky se nám naskytl obraz, na jaký jsme v těchto místech dosud nenarazili. Na rybníku totiž dovádělo přibližně patnáct dětí na loďkách.
„Jen si je vyfoťte, ta voda je hrůza,“ apelovaly na nás dva manželské páry venčící psy.
A musíme uznat, že jejich poznámka nebyla přehnaná. Když jsme přišli blíž k provizornímu molu, spatřili jsme hladinu pokrytou silnou vrstvou vodních řas a sinic. Jinými slovy šlo o žabincem. Pokud bychom chtěli být poeticky shovívaví, psali bychom o specifickém odéru. Pokud ne, řekneme jednoduše, že od rybníka šel „puch jak od ropuch“.
Pár minut na místě nám bohatě stačilo. Dětem však zápach ani stav vody očividně nevadily. Dováděly, smály se, chvílemi se mezi sebou dohadovaly.
„Já umím pádlovat!“ vykřikla jedna z holčiček.
„Tak proč se furt točíme?“ opáčil chlapec sedící za ní.
„To jsem v životě neviděla…“
Ostatní děti jen pobaveně sledovaly dění kolem sebe. Na všechno dohlíželo několik dospělých, nikomu tak žádné nebezpečí nehrozilo.
Cestou směrem ke Kunratickému (či Krčskému) lesu jsme si vyslechli další poznámky kolemjdoucích seniorů, podle nichž je podobná zábava nerozum.
„Nikdy jsem tady nikoho ve vodě neviděla, maximálně v zimě bruslit,“ řekla nám starší žena, když jsme se jí zeptali, proč ji situace tolik překvapuje.
V dalších částech Prahy, kam jsme během soboty zavítali, už podobně humorné scény k vidění nebyly. S výjimkou několika zbloudilých Ostraváků, kteří v Braníku hledali spoj směrem na sever Moravy.