ROZHOVOR: „Jsem celoživotní podporovatelka tradic Občanského fóra a milovnice svobody,“ říká o sobě Jana Valášková, středoškolská učitelka z Prahy. Naše redakce ji zná řadu let, a mohla tak zblízka sledovat několikaměsíční martyrium spojené s jednotnými přijímacími zkouškami její dcery.
foto: SinMed.cz/Přijímací zkoušky v roce 2026, ilustrační foto
„Mám dvě vysoké školy a plynně mluvím třemi jazyky. Abych ale měla tak sevřený žaludek jako během přijímaček své dcery, to jsem nezažila ani u vlastních státnic,“ říká na konci našeho rozhovoru.
Abychom pochopili její slova, musíme se vrátit o několik měsíců zpět.
Jana žije s manželem, dcerou a kokršpanělem Benym v pražském Podolí. Její dcera se rozhodla hlásit na gymnázium a rodina ji v tom plně podporovala.
„Dcera je humanitně orientovaná. Hodně čte, baví ji jazyky, dobře zvládá francouzštinu i angličtinu. Problém byla matematika,“ vrací se Jana Valášková k začátku příprav.
Rodina proto zvolila přijímačky nanečisto, aby zjistila reálnou úroveň jejích znalostí.
6 tisíc za doučování
„Každý víkend jsme jezdili na Smíchov. Jedny zkoušky vyšly asi na osm set korun a scénář byl pořád stejný. Výborné body z češtiny, mizerné z matematiky. Tak jsme přidali ještě soukromé doučování. Dalších šest tisíc korun měsíčně. A zlepšení přicházelo jen velmi pomalu,“ popisuje.
Přestože sama sebe nepovažuje za přísného rodiče, dceru se snažila připravit i na možnost neúspěchu.
„Nikdo z nás na ni netlačil. Ten tlak vytvořilo hlavně okolí. Děti se pořád bavily o tom, kolik kdo získal bodů z češtiny nebo matematiky. Dcera viděla, že je na tom hůř než spolužáci, kteří měli dlouhodobě slabší známky. Dostávala se do strašného stresu. Nechtěla jíst, přestala chodit ven, všechno se točilo jen kolem školy. Deprese padla na mě, na manžela, na babičky. Bylo to strašné,“ vzpomíná pro SinMed.cz.
Situace podle ní zašla tak daleko, že začala uvažovat o odborné pomoci.
Nevím, čemu to pomáhá
„Nemáme neomezené peníze, takže jsem obvolávala ordinace, kde by si dcera mohla s někým promluvit zdarma. Jenže čekací doby byly na měsíce. Nakonec jsme v březnu zvedly kotvy a odjely na pár dní do Chorvatska. Jen já, moje sestra a naše děti. Potřebovaly jsme si vyčistit hlavu. Jenže po návratu přišel tvrdý návrat do reality.“
Denní režim se postupně smrskl na školu, domácí přípravu, doučování a víkendové kurzy.
„Přiznávám, že bych raději volila Miloše Zemana prezidentem, než tímhle znovu prošla,“ říká s nadsázkou Jana. „Dcera byla úplně psychicky down a já s ní. V den přijímaček jsme pokaždé vstávali ve čtyři ráno. Žaludek na vodě, člověk se nedokázal soustředit. Když jsme se dozvěděli, že ji přijali na vysněné gymnázium v Praze 10, připadala jsem si jako v ráji.“
Na závěr se ještě vrací k otázce, která ji trápí dodnes.
„Po psychické stránce jsem během posledního půlroku zestárla snad o deset let. A pořád přemýšlím, jestli tenhle obrovský tlak dětem skutečně něco dává. Třeba ano. Ale člověk o tom začne hodně pochybovat.“