ROZHOVOR: Kafe v oblíbené kavárně, zákusek u svého cukráře, ale třeba také brambory a další zelenina od svého zemědělce. Právě o lokálních potravinách jsme hovořili s ředitelkou Domova Sulická Lenkou Kohoutovou. Podle vládního usnesení č. 416 ze dne 29. června 2026 má podpora lokálních dodavatelů znamenat, že do konce letošního roku bude minimálně 50 procent finančních prostředků vynaloženo na lokální potraviny a nejméně 5 procent na biopotraviny. Je to ale reálně splnitelný cíl?
foto: SinMed.cz/Lenka Kohoutová, ředitelka Domova Sulická
„Usnesení míří k nákupům do školních jídelen, nemocnic nebo právě do sociálních služeb. České potraviny nakupujeme. Ale nejdřív musí být jasné, co vlastně vláda po sociálních službách chce. Od zřizovatele jsme sice dostali pokyn podíl navyšovat podle metodiky navazující na usnesení vlády, ale na našem příkladu dokážu, že je tato podpora od základu špatně nastavená. V pobytových sociálních službách přece nelze nejprve stanovit procenta a teprve potom řešit, jak se budou plnit, evidovat a financovat. České potraviny nakupujeme a budeme nakupovat dál. Ale jako ředitelka musím vědět, na základě jaké právní povinnosti mám zavést nový systém evidence, kolik bude stát a k čemu bude sloužit,“ říká Lenka Kohoutová.
A pokračuje: „České potraviny nakupujeme a nakupovat budeme dál. Pokud máme možnost koupit kvalitní český výrobek za rozumnou cenu, rádi ho koupíme. Stejně tak dává smysl podporovat regionální výrobce nebo využívat krátké dodavatelské řetězce tam, kde jsou skutečně funkční.“
Podle zkušeností ředitelů podobných zařízení, jako je Sulická, není problém spolupracovat s lokálními dodavateli.
„Při nákupu vždy musí hrát roli kvalita, cena, dostupnost, bezpečnost a spolehlivost dodávek. Jsme příspěvková organizace a hospodaříme s veřejnými prostředky. Nemůžeme tedy nakupovat podle jediné vlastnosti výrobku a ostatní kritéria pominout. Moje výhrada skutečně nesměřuje proti českým potravinám. Směřuje proti situaci, kdy dostaneme shora procentní cíl, ale nemáme dostatečně vysvětleno, jak jej máme v konkrétních podmínkách naší pobytové sociální služby splnit, jak jej máme evidovat, komu vykazovat a z čeho zaplatit případné zvýšené náklady i novou administrativu. A také k čemu je takové vykazování dobré.
Vadí mi, že s námi nikdo tyto podmínky nekonzultoval. Neměli jsme možnost se vyjádřit například prostřednictvím organizací, které náš obor sociálních služeb zastupují.“
Poznámka: Do konce roku 2028 by měla státní správa a samospráva nejméně 65 procent peněz určených na nákup potravin vynaložit na zboží domácího a regionálního původu. Minimálně 5 procent prostředků by šlo na nákup biopotravin. To by mělo posílit potravinovou soběstačnost, konkurenceschopnost domácí produkce a zajistit občanům kvalitní, bezpečné a cenově dostupné české potraviny. Zdroj: MZe
Vláda stanovila konkrétní čísla. Do konce roku 2026 má jít nejméně 50 procent prostředků na lokální potraviny a nejméně 5 procent na biopotraviny. Není tedy povinnost jasná?
„Právě to je jedna z otázek, které jsem položila našemu zřizovateli prostřednictvím odboru, který nás řídí. Musíme odlišit politické cíle vlády podle jejího usnesení, metodické doporučení a právně závaznou povinnost konkrétní příspěvkové organizace.
Usnesení vlády ani metodika nejsou zákonem. Pokud má být příspěvkové organizaci uložena konkrétní povinnost, která má dopad na její hospodaření, což u nás tato metodika přináší a vytváří další administrativní činnost, potřebuji jako statutární zástupce znát její přesný právní základ,“ vysvětluje ředitelka Kohoutová.
Metodika k vládnímu usnesení uvádí, že § 37a zákona o zadávání veřejných zakázek dává zadavateli možnost, nikoli povinnost, stanovit v zadávacím řízení na dodávku potravin podmínku týkající se místních nebo regionálních potravin z krátkého dodavatelského řetězce.
„A co já jako ředitelka s tím mám dělat? Je stanovené procento pro naši organizaci právně závaznou povinností, nebo cílem, k němuž máme podle našich možností směřovat? To potřebuji přece vědět dříve, než vydám pokyn svým zaměstnancům, co mají dělat. Není možné přistupovat ke všem veřejným institucím zmiňovaným v usnesení stejně, protože jejich provoz a financování jsou naprosto odlišné. Domov Sulická není ministerská kuchyně ani běžná zaměstnanecká jídelna.
Poskytujeme pobytové sociální služby sedm dní v týdnu, 365 dní v roce. Denně připravujeme přibližně 314 snídaní, stejný počet večeří a kolem 370 obědů. Obědy navíc nabízíme ve dvou variantách a připravujeme také přibližně pět základních dietních režimů. To všechno zajišťujeme ve dvou velkokuchyních.
Potřebujeme tedy každý den zajistit dostatek vhodných surovin pro stovky lidí. Musíme řešit jejich kvalitu, cenu, skladovatelnost, pravidelnost dodávek, výživové požadavky a možnost využití v jednotlivých dietách. To je realita pobytové sociální služby. A myslím, že před zavedením podobného opatření je potřeba tuto realitu znát.
Co když si náš nasmlouvaný lokální dodavatel zlomí nohu a nebude schopen nám svou produkci dodat?“
Poznámka: „Naším cílem je tímto usnesením co nejvíce podpořit lokální výrobce potravin a naše zemědělce v institucionálním stravování. Na Ministerstvu zemědělství a jeho resortních organizacích jsme tento projekt zahájili v pilotním režimu už v květnu letošního roku. Nyní bychom rádi, aby se rozšířil i do dalších institucí státní správy a samosprávy,“ řekl ministr zemědělství Martin Šebestyán.
S novými podmínkami nastavovanými vládou souvisí také cena stravování, která je odvislá od toho, za kolik se suroviny podaří nakoupit.
„Správně. My se nepohybujeme na volném trhu tak, abychom mohli zvýšené náklady na vstupu jednoduše přenést do ceny oběda pro klienta. Svazuje nás stanovená výše úhrady za celodenní stravu klienta, která činí 290 korun.
A velmi důležité je dodat, že tato částka nepředstavuje pouze cenu nakoupených potravin. Hradí se z ní také další náklady spojené se zajištěním stravování, například personální náklady stravovacího provozu, elektřina, plyn, voda, odpisy a další režijní výdaje.
Když tedy někdo řekne, že máme změnit strukturu nákupů potravin, musí současně přemýšlet o ekonomickém dopadu, třeba do sociálních služeb. O takových opatřeních se nesmí rozhodovat od stolu! Nedávno jsme vraceli dodávku českých brambor, které byly uvnitř černé. Nevím proč a je mi to jedno. Pro nás to znamená, že musíme měnit přílohu. Klient musí jíst, ale já se musím na dodavatele spolehnout.
V tu chvíli je mi úplně jedno, odkud dodavatel je. Při každém nákupu musím porovnávat konkrétní nabídku. Pokud mám kvalitní českou potravinu za rozumnou cenu, ráda ji koupím. Pokud je ale srovnatelný výrobek od jiného evropského dodavatele výrazně výhodnější, musím se ptát, proč bych jej jako organizace hospodařící s veřejnými prostředky měla odmítnout.“
Jak se stavíte k podpoře domácí produkce, pokud by nebyla kvalitativně lepší než srovnatelná evropská produkce?
„Česká republika je členským státem EU a součástí jejího jednotného vnitřního trhu. To není politický názor. To je právní a ekonomická skutečnost. Jedním ze základních principů tohoto prostoru je volný pohyb zboží.
Veřejné zadávání je současně založeno na zásadách rovného zacházení, nediskriminace, transparentnosti a přiměřenosti. Ostatně sama metodika, kterou jsme obdrželi, výslovně připomíná zákaz diskriminace na základě země původu zboží podle článku 34 Smlouvy o fungování Evropské unie.
O čem tedy ve skutečnosti vládní usnesení je? Za mě pouze o nárůstu byrokracie. Podporovat čerstvost, sezónnost, krátký dodavatelský řetězec nebo určité kvalitativní a environmentální parametry je jedna věc. Automaticky zvýhodnit výrobek pouze proto, že je český, je něco jiného.“
Ve skutečnosti, právně řečeno, je tedy lokálním dodavatelem kdokoliv z EU?
„Samozřejmě, že je ideální mít dodavatele co nejblíže, ale při veřejném nákupu nemůžeme předstírat, že jednotný evropský trh neexistuje. Jsme jeho součástí a pravidla, která jsme jako členská země přijali, musíme respektovat.“
Poznámka: Podle mluvčího komory Marka Zemánka by naopak měl vládní plán pomoci malým výrobcům, ČR je podle něj kapacitně připravená v klíčových komoditách, jako je maso, mléčné produkty nebo pečivo. „V oblasti čerstvého ovoce a zeleniny, kde se potýkáme se sezonností, pak tento krok vnímáme jako obrovskou příležitost pro české producenty ke zvýšení produkce, rozšíření skladovacích kapacit a posílení celkového podílu na trhu,“ řekl iDnes. Podle Tomáše Prouzy, prezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR, je myšlenka dobrá: „Jenže provedení je typicky úřednicky špatné a materiál naprosto ignoruje to, jak většina veřejných zadavatelů potraviny nakupuje. Z velké části tak zůstane jen u hezkých slov na papíře, ale změna v terénu bude minimální,” uvedl.
Zřizovatel vám předal metodiku vycházející z usnesení vlády a požádal vás o spolupráci. Vy jste mu napsala své otázky a požádala o jejich vyjasnění. Co vám na současném nastavení vadí nejvíce?
„Moje zásadní otázky směřují k samotnému opatření a jeho autorům. Nejsem si jistá, zda promysleli právní dopady na pobytové sociální služby.
Vědí, jak máme procenta evidovat? Vědí, komu je budeme a v jaké podobě vykazovat? Spočítali administrativní náklady? Vyřešili situace, kdy dodavatel požadované informace neposkytuje? A je způsob realizace nastaven tak, aby byl jednoznačně v souladu s českým i evropským právem?
Pokud na tyto otázky dostaneme jasné odpovědi, můžeme se bavit o praktické realizaci.“
Co tedy budete v Domově Sulická dělat nyní?
„Budeme dál dělat to, co jsme dělali doposud. Budeme nakupovat kvalitní potraviny, včetně českých, pokud budou kvalitativně, cenově a provozně odpovídat našim potřebám.
Na biopotraviny v podstatě nemáme dostatek finančních prostředků, takže pokud dostaneme výraznou slevu, nakupujeme je už nyní.
Do doby, než bude jednoznačně vyjasněn právní základ požadavku, způsob jeho praktické realizace, evidence a vykazování i jeho soulad s českým a evropským právem, ale nepovažuji za odpovědné zavádět v Domově Sulická nový systém sledování a vykazování podílu lokálních či českých potravin.
Nemohu zaměstnancům uložit novou administrativní povinnost, pokud sama nejsem schopna jednoznačně vysvětlit její právní oporu, metodiku, náklady a smysl.
To není odmítání českých potravin. To je odpovědnost za organizaci, kterou vedu a za kterou se zpovídám zřizovateli. Ten mi vlastně nic nenařídil, požádal mě o určitou formu spolupráce, kterou prostě nemohu přijmout, protože mám výhrady, které jsem vám už řekla.“
Co byste tedy vzkázala autorům opatření?
„Aby před stanovením podobných požadavků znali prostředí, do kterého mají dopad.
Podpora českých zemědělců a výrobců je legitimní cíl. Kvalitní české potraviny nakupujeme a budeme je nakupovat.
Ale každé nové pravidlo bych podrobila několika jednoduchým otázkám: Je právně závazné? Je proveditelné? Víme, kolik bude stát? Kdo uhradí rozdíl? Víme, kdo ho bude administrativně zajišťovat? Je v souladu s pravidly jednotného evropského trhu? A především, pomůže skutečně lidem, kterým veřejnou službu poskytujeme?
V sociálních službách bychom měli administrativu posuzovat ještě jednou otázkou: vezme nám čas, nebo nám pomůže lépe pečovat o klienty? Každá administrativní zátěž je prostě nepřijatelná. Naším úkolem není vytvářet co nejvíce tabulek.
Naším úkolem je postarat se dobře o lidi, kteří potřebují naši podporu a pomoc.“